Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 24.8.2004
Svátek má Bartoloměj




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Topolánek a jeho poslové
 >POLITIKA: Korupce nebo pouhá nabídka
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Značky sem nevedou
 >VZPOMÍNKA: Můj jedenadvacátý srpen
 >NÁZOR: Přibyl v Aténách
 >NÁZOR: Na tuto vládu bych nevsadil ani korunu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Příliš mnoho Podgerů
 >POLITIKA: Hoši s hroší kůží
 >NÁBOŽENSTVÍ: Panna Marie nebyla panna
 >MÉDIA: Titanic - jen nádherný biják anebo skrytá manipulace?
 >EKONOMIKA: Levnější ropa vytvoří prostor pro růst akcií
 >PSÍ PŘÍHODY: Je Bart velikej?
 >PENÍZE.CZ: Chcete zlevnit hypotéku?
 >PSÍ PŘÍHODY: Drobná finta
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Výlet do Jizerek

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
24.8. VZPOMÍNKA: Můj jedenadvacátý srpen
Petr Kersch

V šedesátém osmém roce jsme bydleli v Radlické ulici, ano, to je ta pražská čtvrť se slavnou mlíkárnou, dneska jste tam metrem raz dva, ale za Dubčeka a Smrkovského byly Radlice typická městská periférie se starými činžovními domy, postavenými za první republiky v letech hospodářské krize, s úzkými bočními ulicemi, strmě stoupajícími do vršku Mravenčáku, a s velkým dětským hřištěm u konečné stanice tramvají číslo čtrnáct a sedm, kam jsme chodili "na písek" a na prolézačky s oběma dětmi - pravda, dcerce nebyl tehdy ani rok, ta lezla teprve z kočárku, ale tříletému synátorovi a jeho kyblíčku a lopatičce se vždycky nějaké místo ku hraní mezi ostatními děcky dalo najít.

Podíváte-li se na plán města, tak zjistíte, že Radlice, společně se vzdálenějším Zlíchovem, leží na severozápadě a to je právě ten prostor, kudy na ruzyňské letiště jste nalétávali se svým dopravním letadlem nejčastěji. Z balkonu v pátém poschodí jsme tahle letadla vídali každý den a byl na takové túčko docela pěkný pohled. Sluncem ozářená křídla, na doutníkovitém stříbřitém trupu bylo možno rozeznat okénka, v pilotní kabině už určitě viděli přistávací dráhu, lesknoucí se v horkém letním odpoledni.

V noci Ruzyň přijímala letadla také, ale bylo jich málo a přilétala z jiné strany. Jednadvacátého srpna v půlčtvrté ráno mě probudilo nezvyklé bručení za otevřeným oknem ložnice - za chvilku zas - a znovu další - v rozespalosti jsem nechápal, že slyším letecké motory. Došlo mi až za chvíli, že se na Ruzyň snáší jedno letadlo za druhým, že to asi souvisí s těmi štábními manévry Varšavské smlouvy, co v republice trvaly už několik měsíců...

Za hodinu na nás zvonila sousedka, dokonce bouchala do dveří: Pusťte si rádio, pusťte si rádio! To už jsme byli oblečeni všichni čtyři, naladili jsme rozhlas a dozvěděli se, jak česká historie píše novou kapitolu.

Byv poručíkem v záloze, měl jsem ve vojenské knížce vlepený mobilizační příkaz; běhal jsem tedy v teplácích po domě a nájemníky prosil, zda vědí nějaké podrobnosti, zda generál Svoboda, prezident a nejvyšší velitel československé branné moci již vyhlásil mobilizaci? V rozhlase mleli pořád to samé: zachovat klid, neklást žádný odpor, všechno je dojednáno, žádný strach a paniku! Asi půl hodinky jsem doufal, že se dostanu na plánované místo v karlínských kasárnech včas a se všemi položkami, uváděnými na rubové stránce rozkazu. Ze skříně jsem vytáhl batoh... Zbraň jsem doma neměl, to je pravda, ale tu neměl v almaře žádný záložák, tu nám měli dát až tam, ve zbrojním skladu. Konečně se uplatním, povídám ženě, musíš si s dětmi poradit sama, v nejhorším sbalíme kufr a přesunete se do sklepa, ty jsou tady v domě pěkný, suchý, dost pod zemí...

Nakonec mě to přešlo, ty moje válečnické choutky. V půl osmé ráno stály v Radlické první tři tanky, koukali jsme na ně seshora, z našeho balkonu, maskováni žlutými afrikány a červenými muškáty. Vedoucí tank nastartoval znovu motor, z výfuků se vyvalil černý kouř. Holčička se polekala a začala řvát matce v náručí, kluk byl bledý a tázavě se na mne podíval.

"Půjdeme raději dovnitř," řekl jsem nejistě. Z mobilizace sešlo, to bylo evidentní. Byla středa, všední den! Půjdeš do práce? zeptala se manželka. Pěšky přes celou Prahu až do Holešovic... Najednou zvoní telefon. Ředitelka ze školky...Syn totiž chodil do školky, byl tenkrát teprve v medvíďatech... Školku jsme měli kousek, hned u železničního mostu přes Vltavu.

"Ve školce jsou všechny učitelky, ale jenom tři děti," povídá soudružka ředitelka, "snad abyste sem Filípka nevodil, před chvíli se tady u mostu střílelo z kulometu..."

Do práce jsem nešel. Odpoledne jsem se vydal na výzvědy. Na nábřeží jsem potkal pět Kanaďanů, chtěli vědět, kudy na jejich ambasádu. Šel jsem s nimi až pod Petřín. Good luck, řekli mi, když jsme si podávali ruce. Hodně štěstí!

© Petr Kersch, Děčín, srpen 2004


Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku