Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 27.8.2004
Svátek má Otakar




  Výběr z vydání
 >PRAHA: Tunel Mrázovka - špatné řešení za deset miliard
 >POLEMIKA: Rychlík - Jak zabít demokracii
 >VÍKENDOVINY: Rozumět cizím jazykům není žádný problém. Někdy...
 >MEJLEM: Jedna malá, konspirační teorie
 >ZDRAVOTNICTVÍ: Kdo chce moc, nedostane nic....
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Staré časopisy
 >ZE STARÝCH NOVIN: Vyhrožování teroristickým útokem před 120 léty nebylo?
 >CHTIP: Námořní konverzace
 >PSÍ PŘÍHODY: Tunel Mrázovka skutečně otevřen
 >VĚDA: Blaise Pascal - 1. část
 >PENÍZE.CZ: Spořící produkty od 'H po V'
 >EKOLOGIE: Evropský den bez aut
 >ŠKOLSTVÍ: Ekologicko demokratická politická ekonomie
 >POLITIKA: Špidla: eurolhář, nebo eurozmatkař?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Slovenská národní rehabilitace

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
27.8. VÍKENDOVINY: Rozumět cizím jazykům není žádný problém. Někdy...
Václav Vlk

Už jste jistě všichni někde četli, jak někoho někde něco majzlo do lebzy, on se druhý den probudil a mluvil kečuánsky. Plynně a bez chyb. Nebo jak malá holčička ráno vyskočila z postýlky a oslovila své rodiče čistou staroitalštinou? No určitě ano! To četl každý! Já taky!

A věřte nebo ne, i já mám podobný dar. Už několikráte se mi stalo, tedy né že bych sám plynně hovořil z ničeho nic nějakým cizím jazykem, ale rozuměl jsem mu. A vždycky to bylo za dramatických událostí. Abyste mi věřili, tak já vám o tom něco povím. Naposledy jsem výborně rozuměl cizímu jazyku, byla to angličtina, v Hinterstoderu. Tam, jak tam chudší Češi v posledních letech jezdí na lyže. I já jsme přijel na lyže. Což dole z údolí to moc na lyžovačku nevypadalo. Ten rok v Alpách nebyla v lednu snad ani jedna vločka přírodního sněhu. Po sjezdovce vedené lesem se jezdilo po půl metru vysoké vrstvě umělého sněhu a já měl pořád intenzivní pocit, při pohledu do naprosto bezsněhového smrkového porostu kolem, že bych měl ty lyže opřít o strom a jít se podívat, jestli nerostou nějaký houby. Ale bylo mi to blbý, tak jsem lyžoval a jen tak očkem pokukoval, jestli by v tom lese nebyl nějaký zapomenutý hříbeček, poddubáček nebo aspoň holubinka, že jó?!

Nahoře na kopci to byl na "skipistě" jen samý led. Tak si jedu, slunce svítí, když tu do mne narazila zeměkoule. To byla taková pecka, že nemohlo jít o to, že bych upadnul. To se musela z nějakýho důvodu namíchnout celá planeta a majznout do mne. Ležím na zemi a dumám, co mám všechno asi zlomený, když tu přijede jakýsi mladý muž s kroužkama v uchu a cvočkem v nose a začne na mne hovořit. Že abych jako v klidu ležel a nehýbal se, že to byla děsná rána, že jsem chytil bokem lyže za vyčuhující kámen, že mám na lyži urvanou hranu, takže neví jak dojedu dolů, zajímal se, jestli nemám nic zlomeného a vůbec se staral.

Pak že je dnešní mládež zlotřilá! Potkat ho sice s tím čírem na hlavě, všema těma kroužkama v různých chrupavkách a kožních záhybech a v děsně vytahaných kalhotech na půl žerdi v Praze, obešel bych ho obloukem. Ale tady to nešlo. Já nějak nemohl z počátku chodit vůbec. Mládenec vyhákl nohy z prkna, pak lezl po kolenou kolem mne, starého dědka válícího se po zemi v děsně nemoderním oblečení a už úplně "out" lyžích, a staral se.

Plynně jsme spolu hovořili, mladík s fialovými vlasy mne zvedl, zjistil že nemám nic zlomeného, zeptal se, zda ten pán co ke mně jede a cosi huláká je nějaký příbuzný a když jsem řekl že jo, tak se zeptal, jestli ještě něco nepotřebuji a na odpověď že asi ne, slušně pozdravil a odjel.

A teprve potom jsem zjistil, že jsme celou dobu, tedy hlavně on, mluvili anglicky! A pak že naše školství stojí za prd! Já měl angličtinu jen dva roky na SVVŠ a hele, když se hlavě pomůže prásknutím o ledovou plotnu na sjezdovce, co se v ní všechno najde?!

Předtím jsem objevil u sebe tuhle schopnost už jednou, když mi ve Varně chtěli rozbít před vinárnou hubu a já plně rozuměl bulharskému varnenskému dialektu, i později, když jsem se dostal do diskuse s ruským lejtěnantem v srpnu 1968.

Vypravuji vám to proto, že tuhle svoji nevídanou vlastnost jsem prvně zjistil právě na Lopudu. A tam teď zrovna jsme.
"Dneska vyrazíme na tu písečnou pláž," zněl jednotný hlas a tak se šlo. Do kopce kolem památníku Viktora Dyka, pak borovicovým lesíkem a za chvíli, zpocení a skoro uvaření jsme tam. Krásná písečná pláž! To bude "bahno" koupat se bez bot! Protože v Jugošce to do vody bez bot kvůlivá mořským ježkům málokde jen tak jde. Černé trny naježené kolem mořského živočicha vypadají výhrůžně a taky, když si ty bodliny zarazíte do nohy, jsou.

Jestli se zaradujete, že vám budu vypravovat, jak jsem si vrazil do nohy celý svazek bodlin, tak to se marně těšíte. A neříkejte, že se netěšíte! Na tyhle věci se těší každý. Koukat se anebo poslouchat, jak se stalo někomu jinýmu nějaké neštěstí, to je pro lidi většinou to pravý potěšení. Protože, jak říkala moje maminka: "Není vetší sranda, než když si někdo CIZÍ zlomí nohu!" No, tohle vědí nejen vydavatelé a filmaři, ale i třeba televizáci s jejich "neváhejatočema", na což se kouká každý. Já taky.

Začátek byl skvostný! Voda vyhřátá, kolem břehu borovice, na dně hebounký písek, joj to je balada! A prý tady žije plno zajímavých mořských živočichů, ryb a tak. Nejlepší je nasadit si šnorchl a brejle, položit se na hladinu a pomalu plavat a jen se koukat! Z počátku jsem neviděl moc ryb a jiných mořských živočichů, zato bylo pod hladinou vidět, že na mladé lidi na ostrově ten klid a romantika působí, takže ruce koupajících občas člověk zahlédl tam, kde by je nečekal.

Ale rychle pryč, na porno, když budu mít štěstí, se ještě někdy podívám do Dánska, jestli mně tam komunisti pustěj, tam je to povolený ukazovat i v biografu, tvrdí se mezi lidem. Ale teď se budu věnovat přírodě. Ta je taky zajímavá!

Nevelký kousek, asi tak dvacet metů od břehu, přehrazuje moře zelená stěna. Dlouhé stvoly podmořských rostlin se ladně vlní, kolem pluje plno všelijakých ryb, plavců je tu jen minimálně a tahle... fuj, najednou z té zelené stěny vyrazila proti mně podivná ryba, zepředu nebyla skoro vůbec vidět a vypadala jako obživlá tužka anebo pletací jehlice a hrr přímo na mně! Ona mě snad chce propíchnout!
Nechtěla. Proplavala kolem mne - pořád jsme ji ostražitě sledoval!!! - a vydala se za svým cílem. U dna byly rybky "takové", vedle mne větší "makové" a támhle ještě nějaké malinké a hele, koník! Skutečný živý mořský koník!

A co teprve bude k vidění, až přeplavu přes tu podmořskou louku dosahující svými vlnivými šlahouny až k hladině. Vypadá to romanticky, rozhrnout zeleň na strany a vplout do neznámého světa...
Hovnajs romanticky! Studený to je, ty šlahouny, slizký, šmátraj po mně jako nějaký ruce úchylnýho vodníka, plazí se mi po hrudi a dál dolů, jó, až tam, a na nohy a jsou ohavný a bléééé a héééé a fujtajksl. Tohle že je romantika? Tyhle pazoury úchylnýho slizkýho vodníka?! Co to na nás v tý televizní bedně ten ..... hraje?
Nakonec jsem tou houštinou slizkých chapadel proplul dál do volného zálivu a pak, když jsem se dost nakoukal na všechny možné ryby a tvory, co si klidně žily tam za tou zelenou bariérou, vydal jsem se nazpátek. Obohacen o rozhodně hluboké zážitky. Třeba už vím, jak by to asi vypadalo, kdyby po mně ve vodě šmátral utopenec.

"Pojď mne povozit na matraci," lákala mne žena k vodním hrátkám, Dáša se přidala a přesvědčovala Hynka a tak jsme nakonec hodili nafukovačky do vody, děvčata si na ně lehla a my dělali "Burlaky na Volze" jenže ne na Volze, ale na Lopudu. Bezvadný. Krásný! Veselý smích dívek, čisté moře, ten vzduch, ty.... "Áááááááááááá," zařval jsem a vyrazil ven z vody. "Sakra, áááááá, doprdele, jáááúúúúú, to je bolest," kvílel jsem a hnal bosý z vody ven. Hlavou mi letělo: Já kretén, že jsem si nevzal do tý vody boty! Kdo mě to poňoukal, abych si myslel "přeci si nebudu obouvat boty do moře tady na tom krásném písečku!" Blbeček. Já! Měl jsem! Kolem nás bylo plno výskajících a pokřikujících lidí a tak se moji přátelé za mnou vydali teprve když je žena upozornila, že jsem někam s řevem zdrhnul. V té době jsem už byl dávno na břehu.

Jako zázrakem se vedle mne objevil jakýsi pán a pravou lidovou rakouskou vídeňskou němčinou mne oslovil. Co je to vídeňská němčina, či byla před třiceti lety, bych si dovolil nejlépe presentovat na tom, jak to znělo, když mne "mein Onkel Karl" na vídeňském nádraží požádal, abych mu nevykal slovy: "Saáá mi tuúú."
A to, že půjdeme domů, mi oznámil čímsi, co bych nejlépe reprodukoval jako: "Vígénahaáá". Dotyčný starší pán mne na pláži mne ihned zvedl ze země a pravil, že mne kousla do nohy, tedy přesně řečeno do palce ryba co má trn. Jedovatý. A že leží na dně v písku a když na ní šlápneš, že tě tím trnem uštkne. Tedy bodne.
Já měl fakt pocit, jako by mne bodla do palce u nohy asi tak pětikilová včela.
Pán pravil, že si nesmím sednout, ale chodit, on že to zná a že kdybych si sedl, že by to mohla být moje smrt a vůbec mě všelijak instruoval a školil ve věci bodnutí jedovatým rybím trnem do nohy. Asi měl svý zkušenosti. Pak se mne zeptal kde že bydlíme a popadl mne za paži a už jsme metelili... Tedy metelili zrovna né, spíš se šourali, jak jsem pajdal na jednu nohu, která mi trnula až ke koleni a z palce kapala krev, až jsme se dostali po prašných cestičkách k domu našich domácích.

Domácí pán prohlédl palec, krátce pohovořil s mým zachráncem, přitom mi pořád ten palec zuřivě mačkal aby z něj tekla co nejvíc krev a nakonec se v něm začal šťourat nožíkem, kterým si jinak krájel chleba, kuchal ryby, ořezával klacíky a tak.

"Co budeme dělat?" otočil se pan domácí na zachránce a nedbajíce mne, který nebyl stejně moc k mluvení, zapředli řeč.

Je odpoledne, na pevninu už pravidelná loď nejede, usoudili. Místní doktor je už zase na mol. Tedy raději jej nevolat. Co kdybysme zavolali támhle souseda, dohadovali se. Nakonec usoudili, že ne, protože je to děsný držgrešle a chtěl by za převoz na pevninu hrozný peníze.

Zatímco takhle diskutovali, zavolal domácí silným mužským balkánským hlasem na svoji ženu stále se ukrývající v šeru domu cosi, co by se dalo přeložit jako: " Dones sem rakiji, ale tu velkou flašku!" .Zevnitř z domu se ozvalo brblání a polohlasné protestování. Hudrání ale ukončil hromový hlas domácího, že má dělat a nekušnit. Za chviličku se paní domu vynořila odkudsi s litrovou lahví rakije a byla odeslána zpět, protože přinesla nějakou "pro hosty" a tady je potřeba pořádnou a silnou.

Když se láhev objevila na stole, zubama vytáhl špunt, loknul si, zamhouřil znalecky oči, dal loknout Rakušanovi, ten také kvalitu posoudil a pak mi popadli tu nohu ležící na židli a nalili mi do té rány tu rakiji. "Ááááááá," řval jsem jak tur, ale byl jsem včas umlčen přiložením lahve k ústům. Buď jsem mohl řvát a utopit se rakijí, anebo si pořádně loknout. Zvolil jsem druhé. Kristovanoho, to byla síla!

Když se konečně doškobrtali naši, vlekoucí matrace, ručníky, košíček s jídlem a pitím a žijící stále v domnění, že jde o nějakou srandu, byl můj palec už pokropen rakijí nejméně pětkrát. Tolikrát totiž proběhl léčebný rituál, kdy se vždycky nejprve napil domácí, pak rakouský zachránce, pak se něco nalilo do díry v palci, která vypadala jako bych si tam zabodl špičku kramle a taky tak krvácela, což prý bylo dobře, a nakonec, snad abych tak neřval, nalili také spravedlivou dávku do mne.

Slunce pomalu zapadalo, všichni se sesedli kolem mé nohy, paní domácí donesla ještě další láhev rakije, pan domácí pravil na významné pohledy své ženy, že si tenhle barák postavil z českých peněz, tak co, a kdybych náhodou zhebnul, tak vůbec co? A Rakušan nám vysvětloval, že ta ryba má jedovatý trn a spolu s domácím vzpomínali, kdy a kde na to uštknutí kdo umřel, a kdo neumřel, tak se utopil. A jak klesala hladina i v druhé láhvi, bylo těch umrlců stále nějak víc a přibyli i ti, co se původně neutopili, a mně to nějak už začínalo být jedno a takové úmrtí - i vlastní - po uštknutí jedovatou rybou na krásném ostrově Lopud a po intenzivní léčbě rakijí se mi už zdálo celkem ucházející.

Jak jsem se dostal do postele, to nevím. Ráno jsem byl živý, což domácí kvitoval s potěšením a po snídani pravil že ještě není vše zažehnáno, že by mohla objevit recidíva, velel přinést další láhev a tak jsme pokračovali v léčbě už od božího rána. Na palci se začal dělat strup a tak jsme na něj nemuseli tolik plýtvat lékem. Tekutým. Rakijí. Vnitřní obranu proti jedu jsme však nezanedbávali.

Další den už se dalo koupat, i když jsem kulhal jak Žofrej, a ten strašný strup se mi vyloupl z palce až po Vánocích. Zůstala po něm díra, do které se obvodní lékařka se zájmem dívala a říkala: "To je zajímavé, to je zajímavé..." jak většinou praví lékaři, když nevědí co a jak dál.

Ale to bylo až za dlouho. V ty dny jsme si užívali ještě moře, slunce a pohody a svým mladých a fungujících těl (tedy u mne až na ty strupy po agáve a na díru v palci) spokojeně.

Ovšem všechno jednou končí. Nás čekal návrat do naší vlasti. Na rodnou hroudu. Poslední večer jsem poseděli, popili, slíbili si, že se ještě někdy na Lopud vrátíme - což jsme se nevrátili - a ráno vyrazili na "obalu", tedy na nábřeží na parník a na něm do Dubrovníku.

*************************************
Obrázky
Obr. 1 - "Obala" neboli nábřeží u starodávného jadranského městečka
Obr. 2 - Uměle navezená písečná pláž a to tmavé dál ve vodě - to už mohou být a taky jsou "ježci"




Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku