Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 28.8.2004
Svátek má Augustýn




  Výběr z vydání
 >PRAHA: Pieta pro pamětníky a "Kultur fýr Bémen"
 >POLITIKA: Neúplatný babral
 >MOBY DICK: Dovolená nedovolená
 >POLITIKA: Vstříc zářným socialistickým zítřkům
 >ČERNÁ A BÍLÁ: Oliver a ti druzí
 >CHTIP: Překlad výrazů prodejců výpočetní techniky
 >PŘÍRODA: Odbory ani zaměstnavatelé se Natury nemusejí bát
 >MEJLEM: Tak mě napadlo...
 >POLITIKA: Žert Topolánkova mediálního lobby týmu
 >ZDRAVÍ: V České republice smíte zabíjet děti aneb Novodobý holocaust
 >PRAHA: Tunel Mrázovka - špatné řešení za deset miliard
 >POLEMIKA: Rychlík - Jak zabít demokracii
 >VÍKENDOVINY: Rozumět cizím jazykům není žádný problém. Někdy...
 >MEJLEM: Jedna malá, konspirační teorie
 >ZDRAVOTNICTVÍ: Kdo chce moc, nedostane nic....

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
28.8. ČERNÁ A BÍLÁ: Oliver a ti druzí
Petr Motyka

"Ty špinavý negře!" nadává černá služka v knize "Jih proti Severu" jinému černochovi. Snad něco vzal, či byl jinak nepoctivý. To ošklivé slovo nemluví o barvě kůže, mluví o barvě duše.

Pohádal jsem se před nedávném na večírku s jedním našincem. Byli tam jen Češi, tedy běženci jako já, také však nějaké babičky, tety a bráchové z Československá, kteří byli u rodin v Americe na návštěvě. Na takových setkáních musíš opatrně, my tu žijeme už dlouho a lidé jsou někdy velice hákliví. Zrovna tak jsme však hákliví my; každý si brání svoje. Připíjím si s kamarádovým švagrem, je to fajn chlap. Kecáme o všem možném. Přijde řeč na černochy.

"Jak tady tu pakáž můžete trpět? Já bych s nima zatočil!"

Najednou vidím před sebou tváře děti, které ve škole učím. Patrick, Maria, Joe, Nathalie. Někdo bílý, jiný tmavý, snědý, či žlutý - všechno děti. Už je nevidím barevné, jsou to jen obličeje za jmény. Zasměju se a kopnu to do autu. Ten fajn chlapík je tu na návštěvě třetí den, za čtrnáct dní letí zpátky domů. Což jsem já byl po příchodu do Ameriky jiný, když jsem na všechno, čemu jsem nerozuměl, měl svůj, nejistotu do pozadí odstrčujici nekompromisní názor? Což jsem byl já před třiceti lety jiný v názoru na černé Američany, přesto, že jsem vždycky miloval Louise Armstronga a Ellu Fitzgeraldku? Táta vždycky pěkně mluvil o Jesse Owensovi, když vyhrál v třicátém šestém Olympiádu v Berlíně a hrozně tím otrávil Hitlera, který měl vsazeno na representanty své nadřízené rasy. Maminka pak měla ráda Josephinu Baker, tu krásnou americkou černou zpěvačku. Přesto mi to vzalo rok, dva, než jsem si ve škole zvykl, že děti jsou děti, ať je to Joe Smith z Washingtonu, či Jožka Kocurků z Hovězí u Vsetína. Rozeznávám teď už jen ty dvě staré kantorské kategorie: děcka, která zlobí a děcka, která nezlobí.

Dal jsem si s tím kámošovým švagrem ještě jednoho panáčka a přímá jsme si pokecali o fotbalu. Pohádal jsem se pak však s jiným chlapem. Žije tu déle než já a opakoval stejnou hloupost, jako ten návštěvník. Kalhoty má na kolenou prošoupané, jak se pořád modlí v kostele. Má taky doktorát, nevím z čeho. O demokracii mele od rána do večera, Masaryka cituje v každé druhé větě. To, že někdo by mohl mít od Pana Boha hubu jiné barvy než on, mu však nedojde. Slyšel jsem, že se bude stěhovat zpátky, zdědil v Čechách po někom mlýn. Naď mlýnici bude cedule: MELEME JEN ÁRIJSKÉ PROSO! To už tady přece bylo! Docela nedávno.

"Ty špinavý negře!" nadává černá služka v knize "Jih proti Severu" jinému černochovi. Už si nepamatuji proč, snad něco vzal, nebo byl jinak nepoctivý. To ošklivé slovo nemluví o barvě kůže, mluví o barvě duše.

Kdysi dávno jsme malovali novou školu. Pracoval jsem tehdy pro velkou americkou firmu. Malovali jsme ve dvojicích - jeden maloval štětkou rohy, druhý za ním válečkoval. Práce šla jako po másle. Nemuseli jsme ani přikrývat podlahy, parkety ani kachlíčky tam ještě nebyly. Malířův sen! Chodby byly dlouhé, třídy prostorné, prázdné. Když jsme položili první nátěr, druhý byl pak ještě jednodušší. A pak další patro, zase nekonečné, příjemné chodby s třídami. Pohoda.

Můj partner se jmenoval Oliver. Šestadvacet roků, chlap jako hora. Rád se chechtal. Mým vtipům se však smát moc nemohl, sotva jsem se uměl anglicky vymáčknout. Řehtal se, když jsem napodoboval Armstrongův chraplavý hlas. Hlavně se pak smál, jak jsem pitvořil angličtinu. Ukazoval mi věci a dával jim anglická jména. Už jsem věděl, jak se řekne barva, štětka, žebř a váleček. Taky nějaké základní nadávky. Práce nám šla od ruky, předák se na nás smál a něco přátelsky hulákal. Oliver mě plácl po zádech, že jsem málem vlítnul na čerstvě namalovanou stěnu.

Oliver byl černoch. Za pár dní jsme se skamarádili, byli jsme partneři. Učil jsem se od něj angličtině a taky malířským trikům. Byl velice šikovný. Pak k nám předák přidal ještě jednu dvojici. Vzali jsme vždycky chodbu že dvou stran a setkali se vprostřed. Svačinu a poledni přestávku jsme ztravili vždycky společně. Oni povídali, já jsem se snažil něčemu z jejich hantýrky porozumět. Angličtina je potvora. Když však mluví najednou tři černoši, má s ní problém, hádám, i rodilý Američan. Oliver se mně někdy snažil vysvětlit, o čem je řeč.

Všechno bylo príma až do dne, kdy jsme narazili na kotelnu. Byla u stropu plná trubek, po stranách stejně tak. Předák přišel s plánem. Každá trubka musela být namalovaná jinou barvou. Strop a stěny nejdřív na bílo. Kotle byly černé, musely být před malováním dobře přikryté. Bylo po smíchu. Jak byly chodby a prázdné třídy předtím jednoduchá a čistá práce, tak byla kotelna složitá a těžká. Za ní však byly zase ty nekonečné dlouhé chodby. Říkám si tři, čtyři dny lezení kolem trubek u stropu, barva na obličeji i unifome. Nu, ale co, tři, čtyři dny, to se dá zvládnout.

Něco se však stalo s mými partnery. Dohadují se s předákem. Ten rozkládá rukama, hlasy jsou pořád hlasitější. Tváře se změnily. Nevidím bílé zuby v rozesmátých obličejích. Oči, oči jsou jiné. Je v nich nenávist a zloba. Hlasy se vystupňovaly, předák je rudy v tváří a něco křičí. Moji partneři odcházejí. Nechali toho, jdou domů. Vidina špinavé práce v kotelně byla pro ně příliš. Oliver se na mě ani neohlédl.

Přikryl jsem kotle plachtami. Nachystal jsem barvy na příští den a opsal si do notýsku jména všech barev z výkresů. Mrknu se doma do slovníku, abych nic nepopletl. Musím začít se stropem a stěnami. Trubky budou poslední.

Venku je z rána ještě šero, když se v kotelně převlékám. Večer bude můj malířský mundúr pěkně zamazaný. Ale, co se dá dělat! Najednou se objeví ve dveřích Oliver. Tváří se velmi vážně.

"Good morning, Pete, jak se dneska máš?"

"Fajn se mám, príma se mám!" Jsem rád, že je zpět. "Good morning, Oliver!"

Podává mně ruku a něco provinile říká. Rozumím jen slovu "sorry". Vím, že se tím slovem omluvíš, když do někoho třeba šťouchneš, nebo je ti něčeho líto.

"Sorry, friend!" říká mi Oliver.

Usměje se, až když uvidí na výkrese tužkou připsané: žlutá, zelená, červená, či modrá. Řehtá se pak, když ho učím česká slova vyslovovat.

Ti jiní dva se neukázali. Sedí před domem a čekají na pošťáka, až jim přinese podporu v nezaměstnanosti. Není zrovna malá. Kdo by se mazal s nějakými trubkami v kotelně? Zítra půjdou demonstrovat k Bílému domu proti bezpráví, které se černochům děje v Americe. Oliver na demonstraci nebude. Poslední trubka je natřená, čeká nás zítra ráno dlouhá, dlouhá, příjemná chodba.

Vzpomínám na nadávku služebné z té staré knížky. Olivera se netýká, on už je z vody venku. Třeba taky ukáže, jak z vody ven těm dvěma malířům, kteří se do práce nevrátili. Ta ošklivá nadávka však velice dobře pasuje českému novopečenému mlynáři. Taky organizátorům věčných demonstraci. Nemyslím, že mizérie jiných jim leží příliš na srdci.

"Ty špinavý negře!" řekla služka v knize. Oslovovala taky jednoho funkcionáře z města mého mládí. Smál se tehdy mé mamince:

"Ten vás syn to ale dopracoval! Tady byl učitelem a v Americe vláčí žebře."


Další články tohoto autora:
Petr Motyka

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku