Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 31.8.2004
Svátek má Pavlína




  Výběr z vydání
 >PENÍZE.CZ: Indexy: zrcadla akciových trhů i celých ekonomik
 >MROŽOVINY: SNP stále kontroverzní
 >SPOLEČNOST: Pehova obsese
 >INTERNET: Chcete ADSL skoro zadarmo?
 >POLITIKA: Nadopovaná řecká ekonomika
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Modrého červená
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Carrefour? U Cafourka!
 >NÁZOR: Naivní a bezbranná ODS
 >ARCHITEKTURA: Secesní Karlín
 >MEJLEM: Otázky – nejen Václava Moravce
 >PSÍ PŘÍHODY: Test podnikavosti
 >VZPOMÍNKA: Tento způsob dočesné
 >ENERGETIKA: Výzvy energetických potřeb pro 21.století
 >CHTIP: Skákal pes přes oves...
 >EKONOMIKA: Čeká nás ropný krach?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
31.8. VZPOMÍNKA: Tento způsob dočesné
Libor Michalec

V sobotu jsem zase jel s celou rodinou do Žatce na Dočesnou. Je to takový pevný bod mého života, jak už mají rituály být, a navíc připomínka výjimečnosti místa, kde jsem se narodil. My ze Žatce máme totiž spoustu světových kuriozit . Nikde jinde na světě není větší sklad chmele, nikde jinde nemají miniaturní chmelnici přímo na náměstí a hlavně nikde jinde dřív nerostl takový chmel, podle kterého by se diktovaly světové ceny. I když tohle všechno poslední dobou upadá, tentokrát to mělo zase příchuť mimořádnosti, protože město Žatec slaví MILÉNIUM, neboli tisíc let od svého založení. V rámci milénia se plánovala celá řada velkolepých atrakcí, která začala ohňostrojem na Silvestra a mimo jiné o Žatci vyšla tlustá kniha v prestižní edici.

A pak je tu ta spousta vzpomínek, které mě sem táhnou od toho nejranějšího dětství. Třeba tím jak jsem tady kdysi opilcům, kteří usnuli pod podloubím sestřeloval nedopité kelímky s pivem míčkem z pilin na gumičce, který jsem si vystřílel u kolotočářů. Po skončení základní školy jsme si slíbili, že se právě na Dočesné každý rok vždycky sejdeme, ale na posledních deseti ročnících jsem potkal tak dva-tři spolužáky. Dřív, když byla naše rodina ještě semknutější, jezdilo na SLAVNOSTI CHMELE, jak se oficiálně nazývá, celé rozvětvené příbuzenstvo, všichni strejdové a všechny tety. Přenocovali u nás, dopoledne šla na houpačky a program, kam se platilo drahé vstupné, první část "expedice", pak se vrátili a předali vstupenky dalším, aby si každý nemusel kupovat svojí. Tenkrát se zdálo, že nic nemůže tuhle rodinnou tradici narušit, až pak najednou přestali poznenáhlu všichni jezdit.

Putovali jsme historickým jádrem města od kolotočům ke střelnici, dívali se na rituální chmelové obřady jako je soutěž v česání chmelových štoků z nejmenší chmelnice na světě (která stojí vedle radnice přímo uprostřed historického náměstí) nebo volba krále Šišky v provedení místního amatérského souboru na improvizovaném pódiu pod radnicí. K tomu jsme upíjeli z papírových kelímků některý z dvaceti druhů piva, které se tu prodává na každém kroku. Útok na zrak proti nám vedla neonová reklama s obří chmelovou hlávkou, na čich působila omamná vůně LUPULÍNU, linoucí se z nedalekých sušiček, hmat si přišel na své na oroseném voskovaném kelímku a chuť - to je jasné. Žatec ve stínu chmelové hlávky.

Byly to časy, kdy tu v hlavním programu na pódiu zpívali v prime-time, jak by se řeklo dnes, zlatí slavíci a přestávky vyplňovali momentálně nejslavnější baviči národa. O Dočesné se vědělo široko daleko a když se jednou nekonala, protože horníky na Ostravsku to zavalilo a zavládl smutek a nějaký novinář tuším v Rudém právu přesto napsal jak se letos povedla dočesná, byl z toho skandál. Když jsem po vojně a po revoluci nastoupil jako novinář, moje první články byly právě o sklizni chmele. Ten poslední - o dočesné jsem diktoval z budky, protože ještě nebyly mobily, aby mohl vyjít jako otvírák.

Na dočesné jsem zkrátka nechyběl nikdy, jenom když mě nepustili z vojny anebo jsem musel do Himálají. A pořád mě dokázala něčím překvapit a snad bych řekl i obohatit. Před pár lety jsem tu poprvé slyšel Čechomor - těsně předtím, než se stal tak masově populární kapelou a dodnes mi běží mráz po zádech když si vzpomenu na ty moderně udělané staré písničky, na které tancovali študáci přímo pod pódiem. Také jsem tu poprvé viděl muzeum Homolupulů a Lojzu Lupulína, nejstaršího pivaře světa. Teď je tam stálá expozice a navíc sdružení Chrám chmele a piva pořádá každoročně soutěž o vytvoření nejdelšího hada z pivních kelímků. Výsledek se pak zapisuje do Guinessovy knihy rekordů.

Tak jsme tedy zaparkovali u rodného paneláku a vydali se na náměstí. Počasí nebylo nic moc, ale aspoň nepršelo. Bylo ještě dopoledne, tak se kolem nás ještě nemačkaly davy lidí, jak to bývá obvyklé, a dokonce i u jednoho z mnoha stánků s pivem byly volné lavice. Koupili jsme dětem hranolky v kelímku a sobě pivo. Na výběr nebyla už jenom desítka a dvanáctka jako dřív, ale také různé "vysokooktanové", kvasnicové a s příchutí třešní anebo višní, prostě příjemně pestrá směs, jak už to v kapitalismu chodí. Nestačila mi ani padnout pěna, když naši pozornost vyrušily dvě ženy sedící kousek od nás. Vypadaly jako kdyby právě přišly od parčíku před Wilsonovým nádražím v Praze a kdo ví, jestli opravdu nebyly odtud. Nevím proč se nepohodly, ale je fakt, že když ta starší začala tu mladší škrtit, rozlila její pivo po stole a hlubokým hlasem, který je pro tyto ženy zřejmě typický, vykřikovala: "Tak co ty píčo!" požádala nás starší dcera (už jí bylo osm) abychom šli někam jinam. Usoudili jsme, že to bude rozumné a vrátili se k několikrát opakované diskusi na téma, že když se na dočesnou platilo vstupné, bylo to tu lepší. Program, atmosféra, všechno. "A taky když je něco dneska zadarmo, mám k tomu apriori nedůvěru, jako k reklamním letákům ve schránce," napadl mě další argument.

Zatímco jsme obcházeli náměstí, naskytl se nám pohled na hlavní scénu. Snad je to tím, jak člověk stárne, ale opravdu mi to připadlo jaksi …smutné. Nemám nic proti místním mažoretkám ani místním kapelám, neznámým moderátorům a tak. Když se u nás na vsi koná besídka mateřské a základní školy, kde děti v kulturním domě předvádějí, co s nimi za celý rok učitelky nacvičily, je to takové mile amatérské a máme všichni příjemný pocit sounáležitosti. Pak jsem ale oslavy na stejném principu viděl v litevském Vilniusu a přeci jen už to nebylo to, co jsem si tam představoval. Od města člověk očekává něco jiného. Konec konců i u nás v Lubenci, když se objednávají kapela na Vavřineckou pouť, nevystačí se s místním heligonkářem. I když je to akce stokrát menší, platí se vstupné - a lidi stejně chodí. Různých rockových festivalů teď přibývá po celé zemi jako hub po dešti, tak je mohli sezvat aspoň do letního kina, které tady zeje prázdnotou. A to nemluvím o tom, že zatímco v tomhle dvacetitisícovém městě nemají přes zimu kino žádné, u nás na vsi pořád ještě funguje.

Nechci se pouštět do nějakých ekonomických rozborů co se jak vyplatí, jenom mi to v případě Dočesné a vůbec kulturní politiky nějak neštymuje. Na jednu stranu mají v Žatci milénium a velké plány jak přes chmelovou tradici udělají z města oázu pro turisty a na druhou si nedovedou udržet ani úroveň a pověst Dočesné. Ochutnali jsme tedy asi dvanáct druhů piv a protáhli děti po všemožných houpačkách a kolotočích, tisícovka se rozplynula jako dým, utrhli si pár hlávek toho poloraného červeňáku z nejmenší chmelnice na světě co je kousek od radnice, potkali pár kamarádů a trochu se uklidnili při koncertu Ready Kirken. Moc téhle hudbě nerozumím, ale těm mladým se asi líbí.

Vzpomněl jsem si při tom nevím proč na svůj oblíbený odstavec z dějin, kdy byl v roce 1421 Žatec na krátkou chvíli středem světa. Výprava křižáků složená z tehdy nerozvinutějších zemí jela ztrestat české husity a začala Žatcem. V Palackého Dějinách národa českého se o tom píše: "Kurfirštové s městy říškými a s nimi knížata německá oblehli Žatec a šestkrát po sobě valným outokem na město se hnaly, ale což ku podivu jest, ani do předměstí vniknout nemohli. A navíc kromě zbitých a raněných také šedesát jatých do města se ztratilo." Ale to není všechno, když husité odrazili nápor křižáků tak prý hrstka Žatečáků dvacetinásobně silnější křížovou výpravu z celého světa pronásledovala. Středověk, to byly časy. Moc se o tom neví asi proto, že husité v Žatci, to byli hlavně Němci. Když jsme u toho - oktobrfest v Mnichově expanduje, zatímco dočesnáfest v Žatci sublimuje. Příští rok, říkám si poněkolikáté, pojedeme do nedaleké Kadaně. Mají tam ve stejný termín středověké historické dny, město je plné šermířů a všichni to tam chválí. Ledaže by příští ročník dočesné organizoval Lojza Lupulín.


Další články tohoto autora:
Libor Michalec

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku