Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 31.8.2004
Svátek má Pavlína




  Výběr z vydání
 >PENÍZE.CZ: Indexy: zrcadla akciových trhů i celých ekonomik
 >MROŽOVINY: SNP stále kontroverzní
 >SPOLEČNOST: Pehova obsese
 >INTERNET: Chcete ADSL skoro zadarmo?
 >POLITIKA: Nadopovaná řecká ekonomika
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Modrého červená
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Carrefour? U Cafourka!
 >NÁZOR: Naivní a bezbranná ODS
 >ARCHITEKTURA: Secesní Karlín
 >MEJLEM: Otázky – nejen Václava Moravce
 >PSÍ PŘÍHODY: Test podnikavosti
 >VZPOMÍNKA: Tento způsob dočesné
 >ENERGETIKA: Výzvy energetických potřeb pro 21.století
 >CHTIP: Skákal pes přes oves...
 >EKONOMIKA: Čeká nás ropný krach?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
31.8. ENERGETIKA: Výzvy energetických potřeb pro 21.století
Ing. František Hezoučký

Energetika se v posledních letech stala tématem takřka celonárodní diskuse, zejména v době uvádění do provozu jaderné elektrárny Temelín. Šlo ale o diskusi pohříchu často laickou, kde hovořily spíše pocity a emoce, a jen spoře znalosti problematiky. Mezi pražskou novinářskou obcí se dokonce rozmohl názor, že "každý slušný novinář" je proti jaderné energetice a tedy proti Temelínu. Tento fenomén v sobě ale skrývá něco obecnějšího, než pouhou dobovou pózu : jednak obavu o kvalitu životního prostředí, pro kterou mám osobní pochopení a rovněž ji sdílím, ale i obavu mnoha současných lidí z technické civilizace, která se jim již příliš vzdálila. Vznikla zde ale i jakási (naštěstí nikoli všudypřítomná) psychologická bariéra mezi inteligencí s menšími znalostmi přírodních věd a inteligencí (nejen technickou), která při své práci přírodních věd využívá. Na téma energetiky bylo napsáno mnoho velice odborných statí, takže by se mohlo zdát, že téma je společensky prodiskutované. Avšak není tomu tak, protože naše diskuse se vrací stále k laickým představám. Zřejmě zde selhává popularizační a osvětová role technické inteligence, i když, na její obranu je třeba přiznat, že přístup k médiím je u nás v současnosti snadnější pro šiřitele astrologie, než skutečné vědy.

Není sporu o tom, že energetická díla významným způsobem ovlivňují životní prostředí.

Svět ale přesto směřuje k využívání stále většího množství energie - zvláště elektrické. Podle

Zprávy Světové energetické rady (z roku 1995) vzroste globální spotřeba elektřiny do roku 2020 o 75 % a takřka se ztrojnásobí do roku 2050. Rozvojové země, jako je Bangladéš a Tanzanie, využívají v současné době méně než 100 kWh na hlavu a rok, zatímco ve Švédsku okolo 15 000 kWh. Spotřeba elektrické energie na hlavu v Korejské republice vzrostla ze 70 kWh v roce 1960 na 5000 kWh v roce 1999, v návaznosti na růst prosperity.

Pro podstatnou část světové populace je obrovským problémem deficit elektrické energie. Nedostatek energie se tak podílí i na narůstajícím útěku lidí z té chudší a o to neklidnější části světa do částí bohatších.

Jsou pouze nevelké rozdíly v názorech odborných pracovišť na předvídaný růst spotřeby elektrické energie, avšak otevřenou otázkou je, odkud tuto elektřinu brát. V současnosti se ve světě podílejí fosilní paliva - uhlí, nafta a plyn - kolem 63 % na celkové výrobě elektřiny; energie z vodních zdrojů reprezentuje kolem 19 % a jaderná okolo 17 %. Geotermální je asi 0,3%, zatímco sluneční, větrná energie a energie z biomasy se dohromady podílejí zhruba 1 %. Stále se zvětšující obsah CH4, NOx, SO2 a SO3, ale především a hlavně CO2 v atmosféře Země ji činí méně prostupnou pro tepelnou energii vyzařovanou povrchem zeměkoule do vesmírného prostoru a bude zřejmě příčinou stoupající teploty zemského povrchu s katastrofálními následky nejen pro lidi, ale pro současný stav přírody vůbec. To je ten tak často skloňovaný "skleníkový efekt". Zvyšující se trend růstu obsahu CO2, urychlovaný nárůstem obyvatelstva a násobený očekávaným vzrůstem životní úrovně zatím chudé většiny lidstva, způsobí, že dnes pouhá prognóza následků růstu skleníkového efektu se může brzy stát krutou realitou. Poitom neexistuje žádná technologie schopná ve velkém mioítku odstranit a neutralizovat emise CO2. Hovoří se o nezbytnosti redukovat emise CO2, avšak konvence "O životním prostředí a rozvoji", která byla přijata v Rio de Janeiro v roce 1992, ani Kjótská deklarace problém nevyřeší, protože existují partikulární státní hospodářské zájmy. Závazek presidenta Clintona (na konferenci o životním prostředí v New Yorku v roce 1997) snížit v USA produkci CO2, USA nesplnily, a tak se zbytku světa nedostalo lekce ze zodpovědnosti. Je ale přece nemožné žádat od chudších zemí, aby se vzdaly hospodářského pokroku a konzervovaly své zaostávání za západním světem. Je tedy zřejmé, že redukce CO2 bez cílevědomého a koordinovaného mezinárodního úsilí dosaženo nebude: emise CO2 pokračují v nárůstu prakticky všude. Jeden z navrhovaných inženýrských léčebných prostředků je přinutit fosilní energetiku k větší účinnosti při výrobě a užití energie: čím méně fosilního paliva je spotřebováváno, tím bude méně emisí CO2. Zlepšení energetické účinnosti je dosahováno podle toho jak je rozvíjeno technické poznání. Tady je tedy jedna velká výzva pro energetický průmysl a jeho výzkum.

Avšak růst spotřeby energie je rychlejší než příspěvky účinnosti a úspor energie. Zodpovědná světová průmyslová společnost, vědoma si globálních souvislostí, by tedy měla

veškeré technologie využívající hoření cílevědomě omezovat, nejen s ohledem na snižující se

zásoby fosilních paliv. To je další obrovská výzva.

Snahy o využívání obnovitelných zdrojů nabyly, díky způsobu propagace ekologických aktivistů, neoprávněně určitý pejorativní nádech. Podporu racionální veřejnosti si ale bezpochyby zaslouží. Každý kilogram ušetřeného paliva, ať ve spalovacím procesu, ale i při štěpení uranového paliva, prodlužuje čas na hledání dalších východisek. V roce 1997 vyjádřila Česká nukleární společnost ve své Deklaraci, určené vládě a parlamentu České republiky, přesvědčení, že nezbývá než zavést takové technologie výroby práceschopné energie, které nebudou mít tak hrozivý vliv na složení zemské atmosféry, protože naše planeta nemá nouzový východ.

Zdroje obnovitelné energie je potřebné, vzdor řadě racionálních výhrad, podporovat. Vodní elektrárny pokrývají u nás cca 5% a blíží se k českému celkovému teoretickému potenciálu. Současný podíl ostatních obnovitelných zdrojů ve světě, včetně geotermální energie a energie z biomasy, dosahuje pouze okolo 1,5% výroby energie. Důvodem pro tuto omezenou roli není nedostatek zdrojů pro výzkum a vývoj, nebo nějaká nečestná konspirace energetických loby. Důvod je v nízké hustoti energie těchto zdrojů. Získání energie větru, slunečního svitu a biomasy je drahé. Lze však pro ně nalézat potřebné vhodné doplňkové užití, i když nejsou (z ekonomických důvodů) použitelné pro masové nasazení. Inženýrský um ale dokáže své. A tady je proto další výzva.

Pokud někdo tvrdí, že přechod na obnovitelné zdroje dá zásadní odpověď na otázku CO2, by si měl všimnout, že státy, které se vzdaly jaderné energetiky, ji nezaměnily obnovitelnými zdroji. Rakousko se v roce 1978 rozhodlo neprovozovat nově postavenou jadernou elektrárnu, která by používala okolo 30 tun uranu ročně a neprodukovala by "skleníkové" plyny. Namísto toho byly postaveny dvě uhelné elektrárny a ty nyní spalují 5 nákladních vlaků uhlí denně a produkují značné množství emisí CO2. A navíc: přírůstek výroby elektrické energie obnovitelnými zdroji je dosud zhruba o řád nižší, než přírůstek její spotřeby. Po jistou dobu to proto bude stále ještě jaderná energetika, která bude muset hrát klíčovou roli v průmyslově vyspělých zemích, jakkoliv vyvolává oprávněné obavy z možnosti opakování černobylské katastrofy. A zde je další výzva pro inženýrství: Stavět a provozovat jen takové jaderné elektrárny, které budou mít důvěru veřejnosti ve svoji bezpečnost. To je ovšem úloha nejen technická, ale zejména osvětová.

Proti jaderné energetice jsou v zásadě používány čtyři výhrady:

o vysoká cena této varianty a dlouhá doba výstavby některých jaderných elektráren

o podvědomá asociace jaderné techniky s šířením jaderných zbraní

o dlouhodobé radioaktivní odpady,

o vědomí rizika havárií.

Existují seriózní a explicitní odpovědi na tyto výhrady :

o Ekonomika jaderné energetiky zůstává životně důležitou. Záleží na konstruktérech, budovatelích, provozovatelích a dozorných orgánech. Musí být zvýšena hodnota ekonomického uvažování ve všech těchto oblastech - bez jakéhokoliv ústupku na straně bezpečnosti. Je pravdou, že v porovnání s variantami využívajícími spalovacích procesů je jaderná elektrárna investieni náročnější. Provozní náklady, spolehlivost provozu, možnosti prodloužení doby služby na 40 a více let však hovoří pro další využívání jaderné varianty. Postoj k jaderné energetice byl v ČR negativně ovlivněn zčásti i dlouhotrvající výstavbou temelínské jaderné elektrárny. Ta však nebyla způsobena principy jaderné energetiky. Na době její výstavby se podepsala řada vlivů : přechod na nový ekonomický systém, projektové změny, změny některých dodavatelů technologických celků a systémů a, především, řadou subjektivních chyb konkrétních lidí.

o Druhou výhradou je, že jaderná energetika by mohla vést k dalšímu šíření jaderných zbraní a obchodu s jadernými materiály. Vývoj jaderných zbraní však šel většinou mimo rozvoj jaderné energetiky. Současné energetické reaktory nejsou mimoto vhodné k produkci štěpného materiálu pro jaderné zbraně. A navíc - riziko šíření jaderných zbraní bude existovat bez ohledu na počet jaderných elektráren. Velké mezinárodní úsilí je věnováno minimalizaci rizika šíření jaderných materiálů a obchodu s nimi. V této oblasti se aktivně angažuje Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) posilováním inspekcí a kontrol, které jsou směřovány ke všem druhům mírového využívání jaderné energie tak, aby byla poskytnuta důvěra, že zneužití bude znemožněno, nebo včas zjištěno. Dohoda o nešíření jaderných zbraní, jejímiž členy je nyní 185 států, byla prodloužena na neurčito v roce 1995.

Organizace spojených národů přijala Smlouvy o zákazu (CTBTO) a zkoušky jaderných zbraní v Pacifiku a kdekoliv jinde jsou v současnosti zastaveny.

o Třetí výhrada zaznívající proti důvěře v jadernou energetiku se vztahuje k radioaktivním odpadům s dlouhou dobou života. Existuje však sotva nějaký problém průmyslových odpadů, k němuž je přistupováno s větší zodpovědností, než k civilním jaderným odpadům. Bylo-li by s odpady produktů spalování fosilních paliv zacházeno stejně jako s odpady z jaderného štěpení, a byla-li by stejná pozornost věnována manipulaci s herbicidy, insekticidy hnojivy, potom by nejhorší problémy životního prostředí světa byly již eliminovány. Objem odpadu z jaderné elektrárny je velmi omezen. Může být tudíž zodpovědně a zcela izolován od biosféry. Konkrétně: Jaderná elektrárna s výkonem 1000 MW elektrických při svém provozu neemituje žádné CO2, ale produkuje okolo 35 tun vysoce radioaktivních spotřebovaných palivových článků ročně, v nichž je pouze cca 3 % radioaktivních izotopů. Je-li použité palivo

přepracováno, objem vysoce radioaktivních odpadů bude okolo 3 m3 ročně, a ty mohou být zpracovány a uloženy bezpečným způsobem do hlubinných geologických úložišť ve stabilních pevných formách chráněných několikanásobnými bariérami. Kromě toho v současné době běží řada mezinárodních programů, do nichž je zapojena i ČR, s cílem využít jaderných procesů k odbourávání nebezpečných dlouhožijících štěpných produktů a plutonia ve speciálních reaktorech. Tím se omezí potřeba dlouhodobého ukládání. Technologie ukládání odpadů a likvidace elektráren jsou známy, takže je možné dobře odhadnout jaká bude cena: pro elektrárny s tlakovodními reaktory je to okolo 5 - 10 % z původní ceny stavby.

Moderní uhelná elektrárna s optimálním čistícím zařízením, spalující severočeské hnědé energetické uhlí, spotřebuje na výrobu 7 TWh elektrické energie (tj. roční výroba jaderného bloku o výkonu 1000 MW) 5 milionů tun uhlí a 440 tisíc tun vápence. Exhalace činí ročně okolo 7700 tun SO2, okolo 4000 tun NOx, 400 tun stabilních těžkých kovů včetně tak jedovatých prvků jako je kadmium, olovo, arzén a rtuť, a 6,5 milionu tun CO2. A navíc k tomu

bude existovat 500 tisíc tun energosádrovce (ze zařízení odstraňujících SO2) a 750 tisíc tun popele, které musí být uloženy v úložištích. Nelze také přehlédnout, že naše severočeské uhlí obsahuje v tuně 4 až 9 g uranu, takže skládka je i zdrojem exhalací radonu.

Problém jaderných odpadů není ani tak technický jako psychologický. Existuje plná mezinárodní shoda v principech na bezpečné ukládání jaderných odpadů. Prostřednictvím "Společné konvence o bezpečném zacházení s vyhořelým palivem a radioaktivními odpady" připravené Mezinárodní agenturou pro atomovou energii si státy přislíbily respektovat společný soubor zásad. Jsou rovněž zavázány podávat na setkáních informace o svých zvyklostech a budou muset souhlasit s kontrolou ukládání svých odpadů. Která jiná průmyslová oblast činí něco podobného?

o Vraťme se nakonec k bezpečnosti jaderných elektráren. Obávaná představa vážné jaderné

havárie je pravděpodobně základem mnoha lidských přístupů k jaderné energii. V žádném případě nelze podceňovat černobylskou havárii z roku 1986. Tato pohroma musí být správně hodnocena a musíme na ni hledět ze správné perspektivy a poučit se z ní. Výroba energie (v jaderné či nejaderné elektrárně) s absolutní bezpečností (s vyloučením jakéhokoliv rizika) není dosažitelná. Je nutné si ale rovněž uvědomit, že černobylská jaderná elektrárna měla zcela jiný typ reaktorů (RBMK), které by v ostatním světě nemohly obdržet povolení k provozu. Jaderně energetičtí skeptici by si též měli uvědomit, že nejhorší havárie v sektoru energetiky - z pohledu počtu obětí - nejsou havárie jaderných elektráren. Nicméně bezpečnost jaderné energetiky je prvořadým cílem jak provozovatelů, tak i národních a mezinárodních dozorných orgánů. Dnes můžeme říci, že otázka jaderné bezpečnosti byla učiněna otázkou zcela mezinárodní, a že zvyšování jaderné a radiační bezpečnosti je úsilím mezinárodní spolupráce, zejména v oblastech zahrnujících projednávání a osvojení legálně závazných mezinárodních konvencí, zpracování a osvojení doporučených společných bezpečnostních norem a uskutečňování prověrek a poskytování poradních služeb. Konvence o jaderné bezpečnosti, která vstoupila v platnost v roce 1996, je příspěvkem k závazným mezinárodním smlouvám. Země se zavazují připravovat zprávy o plnění svých povinností, a takové zprávy jsou předkládány k diskusím na shromážděních, jež se pravidelně konají. Tak je zajištěna mezinárodní kontrola a všechna případná slabá místa dozoru mohou být podrobena konstruktivní kritice. Vlády jednotlivých států mají vlastní zodpovědnost za dohled a bezpečný provoz jaderných elektráren, uskutečňovaný v České republice prostřednictvím Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB).

Cesta k vytvoření důvěry v jadernou energetiku vede prostřednictvím:

o zlepšování technické a ekonomické stránky jaderných elektráren při dodržení vysoké úrovně jejich bezpečnosti,

o zlepšování kultury provozu a tím i bezpečnosti,

o dořešení praktických otázek v manipulaci s odpady a jejich ukládáním,

o zvyšování úrovně důvěry obyvatelstva na základě lepší osvěty a komunikace mezi

profesionály a ostatním obyvatelstvem.

Obor energetiky se neobejde bez nadstranického vidění. Byla-li by energetika zneužívána k politickým cílům a nebylo-li by využíváno vědy a poznání, byla by snaha o osvětu neprofesionální části obyvatelstva velmi ztížena. Existují však přece jen pozitivní výsledky společenské diskuse. Byla zpracována a vládou přijata videcky a technicky podložená, dlouhodobá energetická politika státu. Jejím problémem je však míra její závaznosti pro další vlády, protože každá vláda dosud prošla nelehkými diskusemi na toto téma. Dlouhodobá energetická politika státu by měla být proto schválena na 30 až 50 let parlamentem České republiky formou decision in principle aby bylo vytvořeno vhodné stabilní prostředí pro dlouhodobé investice. A vláda by se pak měla svou exekutivní moci zasadit o naplňování státní energetické politiky.

Podíl jaderných elektráren na celkové struktuře české elektroenergetiky bude muset postupně

přebírat výkony uhelných elektráren a měl by být v našich podmínkách během cca 20 let nad

50%.

Strategické oblasti hospodářství, jakými energetika bezpochyby je, by měly být posuzovány pouze s ohledem na objektivní technické možnosti a potřeby státu, bez obav o volební preference. Česká společnost je naštěstí technicky vzdělaná, takže v našich podmínkách takové obavy nejsou potřebné. Ale i názory a přístup světové veřejnosti na jadernou energii se mění vlivem důkazů přisuzovaným globálnímu oteplování, zhoršování životního prostředí vyšším ceny plynu a ropy a zejména díky osvětě.

S objektivní potřebou pokračování jaderné energetiky v České republice souvisí i otázka, co bude s jadernými obory nyní, po dostavění obou temelínských bloků. Protože však vládní politika nikoho nezavazuje k budování nových jaderných zdrojů, nikdo je v současném právním prostředí stavět nebude. Proto lze bezpochyby očekávat :

o drahé přeorientování našeho jaderně energetického průmyslu na náhradní zaměření (a za několik let, až dozraje poznání problému, zase drahé přeorientování zpět, nebo budeme muset všechny komponenty dovážet a zhoršovat tak platební bilanci státu.)

o rozptyl rozhodujících, vědeckotechnických, technologických, ale i montážně provozních kapacit této země, které v případě oživení energetického trhu, by byly schopny navázat na dosud dosažené výsledky doma i v exportu. (půjde o změny většinou nevratné)

o ztrátu kontinuity dobře zavedeného školství, úbytek studentů a nedostatek vhodných

specialistů během několika let. Tím mohou utrpět i v současnosti provozované elektrárny. Bylo by to nerozumné, protože se naše republika ještě dlouhou dobu bez jaderné energetiky

neobejde a jaderná energetika se neobejde bez infrastruktury škol, výzkumných pracovišť a

dodavatelského průmyslu. Tržní prostoedí však tento problém za nás nevyoeší. A nepropadejme iluzi, že někdo něco udělá za nás. Ani Evropská unie. A tady je snad největší výzva k technické inteligenci našeho strojírenství.

Dovolte mi nyní pár osobních poznámek k českému průmyslu obecně :

Při setkáních s neevropany se setkávám s názorem, ze Češi jsou technický národ. Sám jsem to tak nikdy nevnímal protože vysoce rozvinuté dovednosti i úroveň technického rozhledu pro mne byly odmalička samozřejmostí - mimo jiné i zásluhou Fakulty strojní. Není to tak samozřejmé všude ve světě. Avšak v Evropě patříme jen k řadě jiných, v nichž, i ve sjednocené Evropě, budeme mít velmi tvrdé a zřejmě i tvrdší konkurenty než doposud, neboť západoevropské firmy mají nejen srovnatelné dovednosti, ale lepší znalosti světových trhů, práce se zákazníkem, ale prozatím i větší průbojnost a lepší právní servis. Přesto bude průmysl a zejména strojírenství muset i nadále živit tuto zemi. Musíme stavět na hodnotách, které využívají tradic, znalostí a přemýšlivosti našich lidí. A máme stále na čem stavět, i když jsme půlstoletí žili více méně jen z podstaty a rozvinutý svět nám zatím ukázal v mnoha oborech záda. Ale právě proto je současnost velkou výzvou. Bude potřebné připomenout si historii a hledat v ní poučení a inspiraci, navázat na dobré a vyhnout se opakování chyb. Jaká jsou současná východiska ?

- Naivní politikou jsme v minulých letech ztratili trhy, kam bychom se měli rychle vrátit, protože dokud ještě existuje povědomí, že české (československé) výrobky na trhu byly velice žádaným artiklem,

- Náš průmysl se stal ze značné části výrobnou a montážním pracovištěm pro západoevropské i asijské firmy z důvodů laciné pracovní síly. Tato situace sice přinesla mnoha lidem práci, ale nyní, po vstupu do EU, bude postupně pomíjet, protože vzrůstající cena pracovní síly (vyrovnávání cen se zbytkem EU bude provázet růst mezd) donutí majitele firem přesunout práci jinam, pokud k výhodě levné pracovní síly nepřistoupí i výhoda jiná, například inovační schopnosti.

- České výrobky v jsou na trhu konkurenceschopné pouze za 50 až 70% cen západoevropských firem. Přispívá k tomu, celkem právem, celkový dojem, kterým působí příslušný výrobní podnik, úroveň pořádku v něm, v jeho okolí i ve městech a vesnicích, kterými zákazník projíždí při návštěvě, i často projevovaná neúcta k práci vlastní firmy a nízká představa o tom, jakou hodnotu tvoří firemní intelektuální vlastnictví.

- Není tajemstvím, že z většiny špičkových firem (nejen českých) čítajících i 1000 zaměstnanců, dokážete udělat druhořadou firmu, připravíte-li ji o deset klíčových specialistů. To se ukázalo při všech společenských změnách v naší zemi, počínaje rokem 1948. A i když nyní, snad na nějakou dobu, nehrozí politické důvody ke "kádrovým změnám", je třeba mít na pamětí, že ve sjednocené Evropě se stane snazším vykupovat mozky. Stačí zjistit, kdo je oněch deset specialistů, přeplatit je, a původní velká a úspěšná firma se zakrátko stane druhořadým hráčem na trhu. I tímto způsobem se občas vede konkurenční boj.

- V naší vědě a průmyslu nebyla nikdy nouze o výborné nápady, ale v realizaci nám obvykle chyběl "tah na branku" - nápad, jak myšlenku využít k obchodnímu úspěchu, aby jiné firmy a země nebohatly na produkci kontaktních čoček, tryskových stavů, automatických spojek motocyklů, pasivních radiolokátorů… Bude ale potřebné v průmyslu inovovat (někdy stačí oprášit) některé známé motivační nástroje, aby bylo tvůrčí úsilí podpořeno. Náš průmysl tedy bude potřebovat značné množství manažerů, kteří dokáží z pracovníků svých firem dostat myšlenky a najít efektivní způsoby, jak je obchodně využít.

To jsou tedy, mimo jiné, fakta, která budou muset mít současní "kapitáni českého průmyslu" na zřeteli, budou-li chtít být užiteční pro podniky, které jim byly svěřeny k řízení.

V devadesátých letech jsme se často setkávali s řadou mladých vedoucích pracovníků, kteří si rychle osvojili vnější atributy moci, pár nezbytných ekonomických frází (bez pochopení jejich obsahu a hloubky), kterým chyběla zkušenost i zodpovědnost k lidem, jimž měli přinést práci. Výsledky jejich působení byly proto mnohdy velkým rozčarováním. Doufejme, že je tato doba z větší části za námi. Výchova inženýrů tedy musí vést nejen odborným směrem, ale i směrem pocitu zodpovědnosti k firmě a k celkovému uvědomění si společenské role (nejen technické) inteligence. To je oblast velmi důležitá, neboť národ chce a potřebuje nové vzory, na něž bude hrdý a jichž si bude vážit, jejichž příklad bude považovat za hodný následování.

Tradiční průmysl v našich představách se liší od současného. V osmdesátých letech minulého století začal na místo průmyslových továren s velkými halami a kouřícími komíny nastupovat nový průmysl, s menšími prostory a multifunkčním zařízením, kde proces je ovládán více intelektem, než rukama. Jde totiž nejen o to co, ale i jak vyrábět. Technologie výroby je proto jednou z oblastí, která si vyžádá velkou pozornost strojírenství, velmi často ve spolupráci s elektronikou. A i když jsou u nás odvětví, která se již dnes mohou pochlubit světovou úrovní technologie, dosud našemu průmyslu chybí spousta kvalifikovaných inženýrů - technologů se

znalostmi v oboru hi-tech.

Každý zodpovědný vedoucí pracovník ví, že největším bohatstvím firmy jsou znalí, zodpovědní, kvalifikovaní lidé. Investice do lidí je jednou z investic, která se rychle vrátí a má

trvalou hodnotu. Hovoří se o "lidských zdrojích" o "lidském kapitálu", ale i zde, jak se zdá, chybí hloubka pochopení, protože když jde o rozdělování finančních prostředků, obvykle se

k financování najde vždy "něco důležitějšího". Ztěží ale něco důležitějšího hledat. Vstup do Evropské unie bude vyžadovat, aby v ní český průmysl čestně obstál. K tomu však potřebuje kvalitní, široce vzdělané odborníky. Dovolte mi proto popřát strojní fakultě, aby důstojně přispěla k jejich přípravě.

Ing. František Hezoučký
MAAE, Vídeň



Další články tohoto autora:
Ing. František Hezoučký

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku