Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 10.9.2004
Svátek má Irma




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Zelení se pokusí zbavit nedemokratických novodemokratů
 >CHTIP: O chytrém Japoncovi
 >POLEMIKA: Slovo "podnikatel"
 >VÍKENDOVINY: A kouř a dým stoupali jesť jako z vápenice...
 >PENÍZE.CZ: Ideální důchodová reforma?
 >PENÍZE.CZ: Daním, daníš, daníme svůj příjem
 >POLITIKA: Zkouška terorismem
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Co vlastně Borník proved'
 >CHTIPY: zkuste je vyprávět babičce...
 >Z DOMOVA: V nedeli rano
 >FOTOGRAFIE: ... jiná zvířena
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Tentokrát o protekci
 >PSÍ PŘÍHODY: Rozdílný přístup k vítání
 >JAZYK: Faux amis 2
 >PENÍZE.CZ: Outsider, nebo favorit? II.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
10.9. VÍKENDOVINY: A kouř a dým stoupali jesť jako z vápenice...
Václav Vlk

Měsíc nad Dubrovníkem té noci nesvítil, tma jako.... no prostě velká tma všude kolem a další mírné zachvění na sebe dalo chvíli čekat. Ležel jsem ve stanu v noci toho roku 1966 na skále nad Dubrovníkem a nebál se ani Ustašovců, ani Chorvatů, ani muslimů a dokonce ani obyčejných pobertů. Ta nejodbojnější a nejdivočejší část z nich se totiž nedávno vrátila z Titových lágrů a tak měli jiné starosti.

Na krátkou dobu klidu mne balkánské ticho rušené jen řvaním cikád a vedro ve stanu odneslo do vzpomínek. O tom, jak jsem se pokoušel (pro milé čtenářky: jistěže před svatbou!!!!) školit různé kamarádky, ba i právě čerstvě potkané pohledné děvy v literatuře a snažil se jim vysvětlit, že je potřebuji k velice zajímavému literárně -milostnému, skoro vědeckému experimentu, jestli se jako pohne Země. V určitém okamžiku, a to za přesně předem stanovených podmínek, které by šlo i vědecky změřit. Kdyby bylo potřeba (viz minulé Víkendoviny). Z kteréhož důvodu jsem dívkám nechával přečíst inkriminovanou pasáž, takže jsem s sebou musel stále nosit příslušnou knihu a to přímo literární, čímž jsme vypadal v očích některých dívek coby vzdělanec a hoch jemných mravů. Zatímco v očích jiných dívek jako blbec.

Povedlo-li se mi přesvědčit dotyčnou dívku, aby si pasáž přečetla, což nebývalo tak složité, když se jí jemně naznačilo, že tam jde o sex... Ovšem pozor! Ovšem sex kulturní, dá se říci literární, ba dokonce o Pravou Lásku! Také dalo se docílit, někdy.... že dotyčná souhlasila s jistým experimentem. Jistěže postupně a až po nějakém pozvání někam a mírném kroucení a tak, což dělá každá správná dívka. Když se jednou jedna podívala a řekla "Jdem na to" a zalovila směrem k mému poklopci, vymluvil jsem se na nutnost navštívit okamžitě školení bezpečnosti práce (nic jiného mne v té chvíli nenapadlo) a za posměšných poznámek jsem vyklidil pole.

Nevím jak kdo, ale já z takových těch dívek, co hned huply na věc, mněl vždycky panickou hrůzu. V literatuře se sice píše, že samičky a vůbec ženy vyžadují před milostnými hrátkami dlouhou přípravu, ale já myslím, že tyhle knížky píší teoretici, kteří místo provozování praxe studují teorii, anebo zasloužilí docenti, docentky a profesoři obého pohlaví, kteří si už nepamatují, kdy to naposledy dělali a co vlastně.

Přípravu, a to důkladnou, potřebují nejvíc chlapi! Chlap si musí nejdřív představovat... Tedy v některém věku skoro ne, to si nemusí nic složitě představovat, protože v tom věku, tak kolem šestnácti, stejně na nic jinýho nemyslí, ale to je jen přechodný časový i tělesný úsek. V běžné praxi se muž musí "naštelovat", jinak je k ničemu. O tom svědčí ona slavná příhoda, jak něžnou mladou dívenku přepadl v parku chlípný násilník a když se na ni vrhl, ona, absolventka mnoha v té době povinných svazáckých školení, v rozčilení místo aby řvala "POMOC!", začala řvát "HURÁÁ!", načež násilník zvadl a zvadlý uprchl, páč když dívka řve "Hurá" když má chlap kalhoty dole, tak to uprchne nejen celkem nezkušený a rozčilený mladý muž, plný vnitřních zábran jak to vlastně zvládne, ale i deviant, který s nadšením na druhé straně jaksi nepočítá.

Ale zpět k té knize a oné slavné pasáži v umělecké knize.
Ale přesto, přesto jsem jednou zažil, že se cosi pod námi pohnulo. Tedy nebyla to Zem, ale byla to postel. Tedy, přesně řečeno, postel taky ne! A nestalo se to v přírodě podle návodu v knize a už vůbec ne na "poli válečném", ale v bytě babičky jedné dívenky. Dívenka se jevila přítulnou, leč v okamžiku, kdy už už byla ruka v nohávě, dovlekla mne místo do tichého zákoutí… Tedy všimli jste si (v mládí, dědci si toho nemají co všímat), jak mají pohledné dívky tuto problematiku "zmáknutou "?

Ihned jakmile se začne "tulení a šmátrání provedení", tak rekognoskují rozmístnění různých příhodných zákoutí, zastíněných míst a vůbec tak? Dodnes jsem nevyluštil, jestli si to ty holky předem "trasují", anebo jestli je to u nich takový nějaký základní instinkt, že jak dojde k tomu, tedy těsně než k něčemu dojde, že dotyčného nenápadně dotyčná dovleče někam do tmy, kde vyhrnuté tričko a polostažené kalhotky tak nevadí?
Jak to zpívá Lucie Bílá: "Táhnu tě do tmy, dolů k vodě, abych ti řekla v mužském rodě: Mááám tě rád, maaáám tě rád..."
V tomhle případě mne ovšem dívka netáhla dolů k vodě, ale k mému nelíčenému překvapení do bytu svojí babičky.

Středostavovsky zařízený byt dýchal chladem a leštěnkou, nábytek z tvrdého dřeva byl naleštěn, ve "skleníku" byly skleničky a broušené sklo, ovšem naše cesta, vedená jemnou dívčí ručkou, nás dovedla do vedlejší místnosti, kde bylo rozkošné kanapátku a tam se to stalo. Tam se zem pohnula. Tedy skoro. Ona se nepohnula vlastně zem, ale všechno ostatní ano. Právě v tom okamžiku, vždyť víte v kterém, tak se pohnulo ..... tedy spíš zřítilo to kanapátko, páč se mu vyvrátila jedna noha. Nevím, co cítila ona dívka, vím však, co pravila:
"Doprdele, zase ta blbá noha!!"

Vymotal jsem se ze země, tedy z parket, což bylo samo o sobě poněkud složité, protože jak již experimentálně zjistilo Rádio Jerevan, některé věci a tahle taky se daleko lepe dělají se zdviženou sukní než s pod kolena staženýma kalhotama.

Pokus slepit vylomenou nohu kanape za pomoci bílého kancelářského lepidla nebyl příliš úspěšný, ale nic jiného v bytě nebylo. Jen jsme kanapátko jakž-takž uvedli do původního stavu těsně před tím, než se babička vrátila.

Ta ani okem nemrkla, když zjistila, že vnučka je v bytě s "kamarádem", jak mne sama nazvala, srdečně nás pozdravila a vahou svých korpulentních 80 kil dosedla. No jistě že na to, v rodině zřejmě oblíbené, kanape! A to udělalo, co mu fyzika velela. Poroučelo se i s babičkou k zemi.

Starší dáma, která spočinula na parketách v poloze ležícího opilce, tedy všelijak zamotaná, byla přitom lehce poházená ozdobnými polštářky, které v každé tehdejší solidní domácnosti musely na kanapi ležet, tvořila přímo námět na nějaký hluboce experimentální obraz. Že já se nestal malířem. Tohle mohlo viset někde třeba v NEUE GALERIE NEW YORK- Museum for German and Austrian Art a já mohl být slavný. Takhle po chvíli babička zhluboka vzdychla a pravila:
"Ten František, ten František! Za celý ty léta to nikdy pořádně nespravil! To byl pořád ten jeho spěch," dodala, ztěžka se zvedla a šla nám všem uvařit kafe.

Když jsme odešli z bytu a z mladické nerozvážnosti se k sobě tulili ještě na procházce večerní ulicí, jak to mládež dělá, zeptal jsem se:
"Hele, Aleno, on se děda jmenoval František?"
"Ale né," udělala na mne dívenka obličej, jako že jsem mimořádně nechápavý. "Děda byl Alois! František byl soused. Tramvaják! Tak měl klouzavý směny, rozumíš?" dodala když viděla můj nechápavý výraz.
"A hele, sežeň někde nějaký pořádný lepidlo, babka chodí v úterý za kamarádkama, tak jí tu nohu u toho kanape přilepíme. Jó?!?" dodala prakticky. Ženy jsou, co se těchhle věcí týče, jak jsem zjistil už za svého mládí, až drtivě praktické.

Přilepili jsme to. A protože to lepidlo muselo nějakou dobu schnout, tak jsme holt vyzkoušeli kvalitu jiného kusu nábytku. Toho, který František nepoškodil. Ono taky zničit ušák, to už by musel být nebožtík Franta nějaký geroj!

Vzpomínám a v tom se země, tedy skála u Dubrovníku, na níž jsme na černo stanovali, opět a už zřetelně pohnula a tak bylo jasné, že teď není čas dumat ani o tom, co a kdo kdy napsal.
"Doprdele, ta skála se hejbe!" zařval jsem z plných plic.

A "odpovědí bylo jen ticho prázdné", jak by řekl básník.
Zařval jsem tedy znovu. Ale těm ospalcům kolem mne i Dubrovníku pod námi to bylo, jak se zdálo, fuk. Koukal jsem ze stanu a viděl, jak: "A kouř a dým stoupali jesť jako z vápenice," jak se praví v Bibli.

Tady stoupal nad Dubrovníkem.

*****************************************
Obr. 1 - Tihle mladí Češi nečtou v novinách bláboly intošů o českých paštikářích.
Obr. 2 - Dobrou chuť v Dalmácii!




Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku