Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 17.9.2004
Svátek má Naděžda




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Biologie je věda a ne nezávazná hra se slovy
 >SPOLEČNOST: Profesionální matky
 >RECENZE: Stačilo by neubližovat?
 >VZPOMÍNKA: Dvoudenní cesta do NDR
 >VÍKENDOVINY: Domů, do Prahy, na Ruzyň!!!
 >KOMENTÁŘ: Prodávání radaru
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Telefon
 >PROBLÉM: Jak jsme chytali podvodníka
 >PSÍ PŘÍHODY: Noc plná hrůzy
 >CHTIP: Jak vidělo Pána prstenů Rudé právo v roce 1977
 >PENÍZE.CZ: Penzijní reforma? Klíčem jsou příspěvky do systému II.
 >ČEŠI: Alkoholici! Mučitelé vlastních dětí!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Tři otázky pro Johna Boka
 >POLITIKA: Naši "nezávislíci"
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dobře střežené tajemství

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
17.9. VÍKENDOVINY: Domů, do Prahy, na Ruzyň!!!
Václav Vlk

Noc nad Dubrovníkem byla horká. Uvnitř ve stanu eště horčejší. A to nikoli z důvodu vášně ale vedra obecně. Já jsem mněl ustláno na v prostředním díle píchlé matraci a celou noc plul mezi spánkem a polospánkem. K ránu se mi pod zadkem už několikrát po sobě zavrtěla zem. Sama od sebe. Na pohnutí země moje žena, vedle sladce chrnící na matraci, která nebyla píchlá takže neucházela, nereagovala. Přátelé vedle ve stanu měli také kvalitní nafukovací matrace z Fatry Napajedla, které také nebyly píchnuté a tak taky chrápali jak zařezaní.

Nakonec jsem vylezl ze stanu a koukal dolů a bylo tam něco zatraceně divného.
"Vstávejte! Něco se děje!" přidal jsem na decibelech.
To jsou poměry! Tady se děje světová katastrofa a oni chrápou! Ti by zaspali soudný den, banda jedna. Zasoukal jsme se nazpátek do stanu.

"Něco se děje!" vyhrkl jsem na ženu a zatahal jí za ruku.
"Úúú, hé, hé," (mlask) "Co je? Co blbneš?" ozvala se. [rozespale]
"Ta skála se pohnula!" já na to. [dramaticky]
"Jaká skála? Co že se?!" [mírně naštvaně]
"Ta skála, co na ní ležíme! Pohnula se!" [ještě dramatičtěji]
"Přestaň blbnout a spi! [holkovsky namíchaně]
"Já neblbnu! Ta skála se pohnula!" [hlasitě a ukřivděně]

V tom se do stanu opřel náhlý prudký poryv větru, boční plachta se prohnula jak povolily některé kolíky a vytrhly se ze země, a to už vylézali i sousedi, náhlý vichr cloumal stěnama stanů a moře zespoda temně hučelo. Jak Niagára v tý trempský písničce tedy ne. Ale jinak dost.

Nastala horečná činnost. Všichni jsme vyběhli ven. Po obloze letěly šílenou rychlostí mraky, což vypadá bezva ve filmu, ale děsně blbě se při tom zatloukají do ztvrdlé země kolíky, když se vám vítr smaží vyrvat stan z ruky, ale nakonec jsme stany upevnili.

"Vašku, co blbneš?" ptala se Dáša, jako kdybych ten vítr snad vyvolal já.
"Hele já nevím, já měl pocit, že se pode mnou chvěla tahle skála, co na ní jsme."
"Něco se ti zdálo," nakonec pravili přátelé a chystali se jít opět spát, protože vítr se utišil.
"A co je támhleto?!" pravil jsem hlasem dramatického umělce v okresním divadle a ukázal na město. "A todle?!" dodal jsem výrazně a ukázal na moře.

No, až na hučení a nějaké vlny to nevypadalo nic moc a tak jsem hledal, jak bych nějak účinek svých slov ještě podtrhl. Jedna věc, která mi nakonec pomohla, však přišla sama. Nic dramatického, ale něco co, zná každý když ráno vstane. Takže než jsem si to stačil uspořádat v hlavě, dívky se vydaly odskočit si za keřík.
Za chvilku se spoza keříků ozvalo:

"Hele!"
"No jó!!"
"Ty vole!"

Těmito nehledanými slovy nás dívky přilákaly na okraj skály. Stáli jsme tam a podívali se dolů na město Dubrovník. Svítalo.

Nad celým městem stál závoj jemnoučkého prachu, který, když jsme pak sbalili stany a sestoupili dolů do města. nám lezl do zubů a lepil se na rty. Teď jsme se seshora dívali, jak na několika místech hoří. Kolem požárů a popadaných střech pobíhali maličtí lidičkové a vypadalo to podle pohledu seshora jako by to byli mravenci, když někdo kopne do mraveniště. Po chvíli se ozvaly první houkající sirény sanitek a hasičů.

Balili jsme stany a každý si tiše dumal, co bude dál.

V městě panoval zmatek, ale ne tak velký, jak to vypadá dneska podle televizních zpráv. Po prvních zprávách že žádná letadla nepoletí, což nás uzemnilo, protože už jsme neměli ale vůbec žádná peníze, nakonec aerolinky přistavily starý, Američany vyřazený autobus Greynhound, takový ten s těmi šikmými okénky. Odjezd nahoru na letiště.

Nebylo jasné, zda jízda na letiště nahoře v horách, po silnici plné vlásenkovitých zatáček a nepřehledných tunelů, nebude nebezpečnější než pobyt ve městě, kde už zemětřesní proběhlo.

S rozechvělými dušemi jsme nastoupili do autobusu. V normálních románech a povídkách se píše o tom, jak se hrdinové děsně bojí lítat letadlem a jak trpí. No, možné to je, ti ovšem nejezdil s jugoslávskými řidiči po trase mezi letištěm a městem Dubrovník.

Stařičké americké autobusy se šikmými okénky navozovaly atmosféru důvěry a solidnosti, tu však v nás zásadně nevzbuzovali řidiči sedící za jejich volanty. Světle modrá košile, na kalhotech nažehlené puky, kolem sebe vylepené obrázky nahatých holek promísené fotkami Tita a svatými obrázky a v duši pevná víra, že Bůh je velký, ať je to který chce. A že dopravní předpisy jsou něco ve svahilštině, co stejně nikoho nezajímá.

S tím jsme měli svoje zkušenosti už z jízdy z letiště do města po příletu. Jízda dvou takovýchto autobusů dolů z výšky několika set metrů nad mořem až k jeho hladině byla nezapomenutelným zážitkem. Americké horory na Primě a nebo na Nově hadr! Oba autobusy, tedy jejich řidiči když nás po příletu vezli do města, se rozhodli pro svoje obveselení si zazávodit, takže jízda do nepřehledné zatáčky "zrcátko na zrcátku" byla celkem ještě běžným povyražením. Jejich. Ne pasažérů. Parádním číslem pak byla jízda dvou autobusů se zhasnutými světly do tunelu, bok po boku a za řevu podtlakových klaksonů.

Při této jízdě se oba řidiči zabývali mnoha dalšími a pro ně jistě zajímavými činnostmi... Autobusy se řítily často po dlouhé minuty těsně vedle sebe po uzoučké silnici vinoucí se nad strmými srázy padajícími k moři daleko v hloubce, na jehož skalnatých březích se povalovaly zbytky zdemolovaných osobních i nákladních automobilů. Což jednoho při pohledu dolů zcela jistě potěší. Při točení volantem šoféři kouřili, ladili co nejšílenější muziku na chraplavých radiích, takže se museli vyklánět hluboko ke středu autobusu a přitom všem s hlubokým středomořským přesvědčením, že právě oni jsou ti praví supersamci, kterým žádná neodolá, laškovali s mladými pasažérkami sedícími v zadu za nimi. Takže po celá dlouhá souvětí, kdy jim, těm vybraným dívkám, slibovali, že je pozvou na nejúžasnější večeři a na vůbec nejlepší "crno vino" a že , ("mrk" okem) , večer teprve uvidí pravý jih, řídili dlouhé minuty s hlavami prakticky otočenými dozadu.

Po příjezdu dolů do města několik slabších povah navštívilo místní záchodky, jiní se již při jízdě posilňovali z lahví pašovaného alkoholu, protože v některých okamžicích je panák ten nejlepší přítel člověka.
Dnes nás čekala jízda nahoru. Byla daleko úžasnější! Když jet někam s řidiči z Balkánu, tak do kopce. Protože... No nevím, jak je to možné, ale mimo diplomatických limusin všechna auta na Balkáně, Řecko a Turecko nevyjímaje, mají zvuk motoru, který by středoevropského řidiče vyděsil k smrti a donutil by je dopravní prostředek na laně dovléct nějak do servisu.
Ne tak hrdinní obyvatelé Balkánu. Ti jedou a jedou a jedou a když už najednou nejedou, silně zaklejí a sednou si do pankejtu. Ti co si myslí, že jsou zručnější, předtím rozmontují na motoru na co došáhnou a pak si také sednou do pankejtu. Práce místních automechaniků je pak věc, která by si zasloužila tlustý román anebo dramatický divadelní kus.

Díky tomu ovšem staré americké autobusy nejely do kopce největší rychlostí. Spíš se mi zdálo, že na každou ze dvou rychlostí, kterou se řidičům podařilo zařadit, jednou stejně rychle, což jim, tedy těm řidičům, nebránilo v tom, aby se ten, co jel rychlostí o 2 km větší, nepokoušel předjet toho pomalejšího, zatáčka, tunel, serpentina - ganz egál. Ovšem že něco podobného zažiji na německých dálnicích přeplněných kamiony, když Volvo jedoucí 132km/h předjíždí dvacet kilometrů Mann jedoucí rychlostí 130 km/h, jsem tehdy netušil.

Konečně jsme byli nahoře! Na letišti stály letadla!!! Personál a celníci a policajti byli na místě! Tolik štěstí že by nás potkalo?
Nepotkalo. Když jsme stáli namačkaní jak sardinky v letištní hale, oznámil místní rozhlas, že podle odborných zjištění je rozjezdová dráha prasklá, takže se nikam nepoletí. Prozatím. Dočasně. Tehdy jsem také neznal přesný význam slova "dočasně".

Z haly, kde bylo nejméně 500 lidí, nás Jugoslávci vyhnali a ponechali uvnitř pouze holandské a německé důchodce. U těch německých bych to pochopil, ale co měli proti Holanďanům?

Protože takové moderní letiště na náhorní planině na Balkáně, u Jadranu, to letiště postavené jako nejmodernější z moderních, samé velké prosklené plochy, rovná střecha, tenké betonové stěny(!!!) to je věc. Už když jsme přijeli, tak v něm bylo vedro jako v pekle! Jak já bych tam na chvíli, tak na půl dne rád zavřel Le Corbusiera a všechny ty jeho následovníky, ty milovníky rovných střech pod černou asfaltovou lepenkou, obdivovatele "vzdušných" neotevíratelných skleněných stěn "otevřených slunci a světlu"!

Babičky zavřené ve skleněné pasti s betonem krytým thérákem nad hlavou začaly rychle kolabovat. Ale mi, příslušníci pro hrdé Jugoslávce nezajímavých národů, už jsme měli obsazena všechna zastíněná místa kolem budovy a pod semtam roztroušenými borovicemi.

Německé a holandské babičky byly vynášeny ven, davy původně vyhnaných se cpaly dovnitř, protože na té holé planině nebyl žádný záchod, ale protože netekla voda, záchody uvnitř už vlastně také nebyly, tedy byly a dávaly to o sobě vědět.

Uvnitř zavření jugoslávští úředníci, kteří se nejprve posměšně dívali na blbé cestující, kteří nesměli dovnitř do bezcelní zóny a kteří si po zavření šaltrů houfně dali kávu a nohy na stůl, však brzo zjistili, že ony nefungující zách

ody v hale jsou sice za šaltrem, ale žádná závora smrad ještě nikdy nezastavila. Českoslovenští cestující a pár dalších obyvatel primitivního Východu pili zteplalou vodu z donesených zásob jak byli zvyklí, na což hladově a žíznivě hleděli obyvatelé rozvinutých států a Jugoslávie, protože když došly limonády, neměli co pít.

Orientační ceduli, ukazující směry příchodu a tak, která stála jako připravená zástěna, začali používat coby WC nejprve pánové, a to nejprve ve stoje, pak i v sedě. Dámy odolávaly déle, ale nakonec nuceny přírodou a nepoužitelnými letištními hajzlíky nalezly útočiště za jakýmisi boudami, takže jít tímto směrem znamenalo, jak veršuje "zpívající právník" dr. Jahelka, čelit "dřepící přesile".

Po obědě se vedro a smrad ještě zvyšovaly. Zda a jak a jestli vůbec byla vzletová dráha prasklá, začínalo být fuk. Touha všech cestujících, personálu a zřejmě i posádek letadel byla: "Pryč! Rychle pryč!!"
Nakonec to vzdali i bdělí jugo-srbští policisté, protože v jugošce byli vždycky na úřadech hlavními kápy Srbové.
Pěšky k letadlu, po schůdkách dovnitř a jen škoda, že se nedaly za letu otevřít okénka. A konečně letadlový, tedy malý oběd.

Mladý a sebejistý celník v Praze - Ruzyni zavelel:
"Kufry sem!" a ukázal na prohlížecí stůl.
Nařídil je otevřít a začal se v nich prohrabovat. Přijeli jsme přeci z podezřelé ciziny, ne?!
Když se mi hrabal v kufru už pěknou chvíli a pronášel takové ty bolševicko-celní kydy jako "Copak jsme si přivezli?" a "Máte to napsané v celním a devizovém prohlášení?" a podobně, tak jsem explodoval .
"Hovno sem si přivez!! Za těch pár blbejch dinárů jsem si mohl koupit akorát tak hovno!" běsnil jsem a žena mi visela na ruce a snažila se mne uklidnit.

Zpocení, hladoví, žízniví a smrdící jsme stáli u pultu, na kterém se válely naše otevřené kufry a atmosféra houstla. V tom celkem pohledná, leč poněkud zválená a zatuchlá třicátnice, sledující, jak se jí jakási soudružka celnice už deset minut hrabe ve spodním prádle zaječela:

"Už jste tam něco našla?!" vyjela na soudružku. "A co byste tam chtěla objevit? Mám hlad, smrdím, jsem neumytá..." a sápala se po soudružce celnici.
"No co, občanko," začal ječet mladý celník, "co si to dovolujete? Aby vás to nemrzelo, soudružko," přešel na drsnější tón.
"Co by nás mělo mrzet? "zařval jakýsi pán za námi. "Od rána jsme byli na letišti v Dubrovníku, bylo tam vedro, k pití tam měli hovno, v letadle taky, eště jsme museli platit..."

Postarší celník, vše doposud sledující z povzdálí, se dokolébal k nám, povolal si pohybem oba nadšené mladé soudruhy k sobě a cosi jim tiše vysvětloval.

Myslím, že dotyčný zkušený muž středního věku přesně věděl, že dotyčná třicátnice se právě nachází v takovém okamžiku svého lunárního kalendáře, kdy je jasné, že když se do toho ječení dá, že jí jen tak něco nezastaví. A kdy, jak říkal jeden moudrý muž, už nevím který, ale jistě byl moudrý a taky skoro určitě ženatý, že jsou chvíle, kdy se rozumný muž odebere do pouště a tam se věnuje o samotě meditacím a rozjímání. A že to má na jeho duši obrovsky kladný vliv.

Mladá soudružka pak nerada mávla rukou a sdělila nám, že tedy můžeme jít, když jsme přiletěli z toho Dubrovníku, což skoro vyplivla a my jsme vyrazili konečně na půdu své milované vlasti.

Byl srpen 1966 a vrátili jsme se do naší československé vlasti, kde se přece nikdy nic neděje. Jak jsem jako už moudrý a dospělý pětadvacetiletý muž, který už toho tolik zažil, věděl.

Dneska bych se vsadil, že za méně než tři roky potom onen dotyčný postarší a rozumný celník neprošel prověrkami, zatímco ti dva agilní a aktivní (já neřeknu co, nebojte se...) tak ti že jo a pokud nezemřeli, slouží tam dodnes.

A dovolené na devizový příslib a pohádky je konec.

*******************************************************************
A nakonec několik fotografií:
Kalifornie: Kdopak to je? Mladí Američané v Kalifornii? Ale kdepak, české děti v Chorvatsku.
Motorka: My jsme měli maximálně nafukovací matračku.
Západ: Je na Západ cesta dlouhá... No, do Chorvatska už tak ne.




Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku