Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 2.9.2004
Svátek má Adéla




  Výběr z vydání
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Včera šly děti do školy
 >SPOLEČNOST: Homo programaticus
 >VZPOMÍNKA: Starý diáček
 >BONNEVILLE: Na šťastné dětství není nikdy pozdě
 >JUSTICE: Opožděná spravedlnost
 >POLITIKA: Špatně skrývaná reklama
 >ŠAMANŮV KALENDÁŘ: Zahrávání se zdravím a životem
 >PSÍ PŘÍHODY: Ale fakt, teď je to vážné
 >PENÍZE.CZ: Burzy, které hýbou světem
 >ŽIVOT: Po kamenité cestě
 >AMERICKÝ STAV VĚCÍ 3: New York City, neobvyklé místo
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dovolte mi si zanaříkat
 >PRÁVO: Dobře utajená interpelace na ministra spravedlnosti
 >PSÍ PŘÍHODY: Psi nejdou do školy
 >JAZYK: Faux amis 1

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
2.9. BONNEVILLE: Na šťastné dětství není nikdy pozdě
Vladislav Dolník

"Já se hlavně těším na jejich návštěvnický středisko. Tam budou mít určitě taky filmy z některých pokusů o rekord. A třeba jak se jednomu urvaly brzdný padáky a on se řítil solnou plání a už myslel, že je po něm a pak přerazil telegrafní sloup a zastavil se a docela normálně z toho auta pak vylezl ven!" řve nadšeně Jura a už se klepe nedočkavostí, až uvidí v Bonnevillu záběry, které ho před lety tolik oslovily.

Nevím, jak to na Bonneville vypadá, je to jen utažský státní park a nikoliv národní, a tak se snažím Jurovo nadšení trochu krotit, aby třeba nebyl tolik zklamán.

"Možná tam bude jenom stará šopa a v ní nějaký dědek a to bude všechno, třeba tam ani žádné promítání nebude," zkouším to opatrně.

"To seš celý ty," zaškaredí se moje žena. "Ty si v tom svém škarohlídství přímo libuješ!"

Neříkám nic. Okolo Bonnevillu jsme jeli před lety a výstup na odpočívadlo vstoupil do naší rodinné mytologie. Byl konec června a solná pláň ještě všude nevyschla: byla zde malá blankytná jezírka s průzračnou vodou, tedy přesněji s nasyceným roztokem chloridu sodného. Na parkovišti byly sprchy na opláchnutí nohou a mě ta blankytná barva zblbla natolik, že jsem si myslel, že nohy si má člověk osprchovat před vstupem, aby tu krásu neporušil, a nikoliv při výstupu, aby se zbavil soli.

Na stejné parkoviště dojedeme i my. Už je k večeru a rychlodráha je kousek odtud, tak se aspoň podíváme, jak to tam vypadá, ať se zítra orientujeme. O pár minut později mi začne nad hlavou blikat svatozář. Ukáže se, že u rychlodráhy nejenže není středisko pro návštěvníky s kinosálem, ale dokonce ani stará šopa se stařeckým strážcem. Jen velká cedule s pár údaji a jinak vůbec nic.

Ale něco přece. Podél silnice tady parkuje pár aut a některá z nich mají za autem přívěs a na něm různé čtyřkolky. A někteří si i postavili na solné pláni i stany. Dám se s některými do řeči a dovím se, že tady skutečně žádné návštěvnické středisko není, zato tady zítra začíná Speed Week 2004. A hned mi ukazují auto, které patří do elitního klubu dvoustovkařů, tedy které vytáhne alespoň dvě stě mil za hodinu. Čili minimálně 320 km/hod. Majitel a řidič v jedné osobě nás přesvědčuje, ať se přijdeme zítra podívat.

"Bude tady na čtyři stovky aut. Zítra bude technická kontrola a od soboty se už bude jezdit. Závody jsou tady v říjnu, ale na Speed Week závodí vlastně jenom každý sám se sebou, aby překonal svůj vlastní rekord."

Druhý den ráno se dostavíme na místo. Inspektoři již kmitají a kontrolují auta. Před přejímkou je dlouhá fronta aut. Veteráni s láskou oprašovaní, ale i uzoučké makarony na kolečkách, které by měly po bílé pláni jen letět. Tohle je onačejší káva než nějaké návštěvnické středisko. Mnozí účastníci sem jezdí už roky. Přivezli své čtyřkolé miláčky a přitom mezi nimi není rivalita, naopak se všichni přátelsky zdraví. Atmosféra nás všechny pohltí, takže fotíme jako o závod. Že Jura chodí jako ve snách, je normální, ale auta doblbnou i naše ženy. Když Bob, majitel jednoho doutníku, vyzve po krátké konverzaci Juru, aby si jeho auto vyzkoušel, Jura nezaváhá a hned se souká dovnitř. Autíčko je řešeno velmi úsporně, nic pro lidi s klaustrofobií. Z výsledkové listiny se pak dovím, že Bob byl letos úspěšný a překonal opět svůj rekord, když si to jeho doutník šupajdil po solné pláni o pár dní později rychlostí 340 km/hod.

Jsou zde auta středně velkých firem, které si všechno přivezly v obrovských firemních kamionech, jsou zde auta soukromníků, kteří si na vercajk museli půjčit přívěs z půjčovny U-haul. Jeden vozíčkář přivezl ukázat svou motorku, kterou si upravil tak, že s vozíčkem vjede na postranní plošinu a odtud může řídit. Řada účastníků už je v důchodu, teprve ke stáru jim vybylo víc času na koníčka. Proto na jednom přívěsu objevím nápis, který jsem dal do titulku tohoto článku: "Na šťastné dětství není nikdy pozdě."

(Psáno pro Bláznivou Markétu a Neviditelného psa.)




Další články tohoto autora:
Vladislav Dolník

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku