Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 2.9.2004
Svátek má Adéla




  Výběr z vydání
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Včera šly děti do školy
 >SPOLEČNOST: Homo programaticus
 >VZPOMÍNKA: Starý diáček
 >BONNEVILLE: Na šťastné dětství není nikdy pozdě
 >JUSTICE: Opožděná spravedlnost
 >POLITIKA: Špatně skrývaná reklama
 >ŠAMANŮV KALENDÁŘ: Zahrávání se zdravím a životem
 >PSÍ PŘÍHODY: Ale fakt, teď je to vážné
 >PENÍZE.CZ: Burzy, které hýbou světem
 >ŽIVOT: Po kamenité cestě
 >AMERICKÝ STAV VĚCÍ 3: New York City, neobvyklé místo
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dovolte mi si zanaříkat
 >PRÁVO: Dobře utajená interpelace na ministra spravedlnosti
 >PSÍ PŘÍHODY: Psi nejdou do školy
 >JAZYK: Faux amis 1

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
2.9. JUSTICE: Opožděná spravedlnost
Martin Stín

Ještě před několika dny zaměstnával pozornost médií příběh odsouzeného osmdesátiletého Karla Hoffmanna. Vděčil za to nezvyklým okolnostem jeho odsouzení: byl potrestán za sabotáž, které se dopustil před třiceti šesti lety, po Miroslavu Štěpánovi byl druhým komunistickým prominentem, který byl odsouzen za jednání ve funkci vysokého funkcionáře zločinné KSČ, a současně se stal nejstarším českým odsouzeným. Zajímavost příběhu podpořil také prezident republiky, pověstný svým skrblictvím v udělování milostí, jenž vypustil pokusný balónek úvah o omilostnění odsouzeného a vyvolal tak dosti živou veřejnou diskusi. Zdá se, že tak zachytil smeč příznivců Karla Hoffmanna, kteří ho zaplavili přívalem žádostí o milost pro něj a podpořili mediální kampaň, směřující k vytvoření dojmu, že přednostní a okamžité udělení milosti pro Karla Hoffmanna je samozřejmostí, ne-li přímo morální povinností hlavy státu. Přímo divadelní byl i odchod Karla Hoffmanna do vězení, po tiskové konferenci, v doprovodu příznivců, a za zpěvu Internacionály. V tomto směru odsouzený zasluhuje sympatie: odešel se vztyčenou hlavou, s úsměvem, nezmizel v ilegalitě nebo v exilu, jako mnozí před ním, a dokonce ani nepožádal o milost. Zájem o osud v té době nejslavnějšího českého starce vydržel ještě několik dní, ale po zprávě, že jej vězeňští lékaři přes mimořádně vysoký věk uznali způsobilým vykonat trest, postupně vyšuměl do ztracena. Přes jeho příběh se převalily vlny zájmu o další skandální události a média se o něj přestala zajímat. Ani prezident neudělal další vstřícné gesto a zatím pokračuje v tichém přemýšlení, zda má zasáhnout.

Snad bych na odsouzeného zapomněl stejně jako jiní, již o něm přestali psát, nebýt náhody, která způsobila, že právě teď se v tisku objevily zprávy o potížích se spravedlností, které postihly další dva starce.

Spravedlnost totiž dovede být nelítostná nejen u nás. Po dlouhých letech klidného života bude v Mnichově postaven před soud 86letý Ladislav Nižňanský, velitel specielní jednotky německé armády, která v lednu 1945 na Slovensku zmasakrovala 146 civilistů, mezi nimi 70 žen a 51 dětí a v únoru téhož roku 18 židovských civilistů. V době činu mu bylo 27 let. U nás byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti, ale v Německu žil až dosud celkem klidně. Spravedlnost si počkala 59 let, než udeřila.

V Chile zbavil nejvyšší soud imunity bývalého diktátora Augusta Pinocheta, jenž letos dosáhne věku 89let. Potomci obětí jeho režimu doufají, že se nyní konečně dočkají soudu nad ním. Není to ovšem jisté, protože zdravotní stav starého generála je špatný. Pinochet má být přímo odpovědný za smrt asi 70 osob, přičemž jeho režim připravil o život asi 3.000 osob. Jeho diktatura padla v r.1980. Také v jeho případě si dává spravedlnost na čas. Nicméně vytrvalost, s kterou justiční orgány ztrpčují poslední roky života kdysi všemocného generála, mu je jistě velmi nepříjemná.

Pohled na Pinocheta na invalidním vozítku podtrhuje palčivost otázky, kterou si u nás kladli mnozí v souvislosti s procesem proti Karlu Hoffmannovi: má skutečně být Spravedlnost slepá, důsledná a nelítostná, nebo se má zastavit před stářím a nemocí? Příběhy těchto tří mužů nelze ovšem dost dobře srovnávat: například Karel Hoffmann nebyl masový vrah a jeho moc a důsledky činů byly ve srovnání s Augusto Pinochetem titěrné. Nicméně je ta otázka spojuje.

Na pozadí šedesátého výročí Slovenského národního povstání a zpráv o stíhání Ladislava Nižňanského by se ale z paměti národa mohlo vynořit jiné srovnání osudu Karla Hoffmanna s předobrazy z minulosti: srovnání s osudy kolaborantů z 2. světové války. Kdyby Karel Hoffmann zařídil „technickou přestávku" ve vysílání československého rozhlasu při vpádu hitlerovských vojsk, po válce by byl postaven před mimořádný lidový soud, jenž vynášel velmi přísné tresty: patrně by na něj čekal provaz. Ostatně ani jeho straničtí soukmenovci se zejména v prvých letech po únorovém puči se sabotéry nemazlili. Kdybychom „byli jako oni", nejen on, ale i mnozí jiní by brzy po Listopadu 1989 měli důvod litovat, že se podíleli na moci KSČ. Má vlastně štěstí, že jej trestá justice státu, který se tváří jako demokratický, humánní a právní, i když se mu někdy úplně nedaří se tak ve skutečnosti chovat.

Proti osudu válečných zločinců, protektorátních kolaborantů, ale i obětí represí z padesátých let je příběh Karla Hoffmanna odlišný, a velmi se liší i od případů výše zmíněných starců. Spravedlnost v poválečném Německu i okupovaných zemích trestala pachatele systematicky a ještě dnes dopadá na ty, kteří shodou okolností dříve unikli. Taktéž komunisté byli v padesátých letech systematičtí. A Augusto Pinochet se stal obětí standardního právního řádu, který nestačil zcela rozvrátit, a jenž po jeho pádu začal znova fungovat v plném rozsahu. Naproti tomu Karel Hoffmann je trapnou výjimkou z beztrestnosti, které se těšili lidé daleko mocnější než on, s podstatně větší odpovědností za přivolání invazních vojsk a upevnění okupačního režimu. Trest nad ním se z polohy opožděného výkonu spravedlnosti takto mění v akt ubohé, bezmocné a nic neřešící pomsty.

Přesto si nemyslím, že je automatickou povinností prezidenta republiky ukončit Hoffmannovo trápení udělením milosti. Byl by to ovšem nejjednodušší, nejelegantnější způsob. Prezident se může rozhodnout rychle, sám, jeho právo udělit milost není obsahově omezeno zákonem, nikomu se ze svých rozhodnutí nezodpovídá. A je dost možné, že nakonec Karlu Hoffmannovi nezbude nic jiného, než prezidenta o milost požádat. Rychlé udělení milosti by bylo ale průlomem do dosavadní prezidentovy praxe, pro niž je příznačné skrblictví a úzkostlivé omezování výběru omilostněných na odsouzené s výraznými humanitárními důvody k žádosti o milost. Podle odhadu, vyvozeného z dostupných čísel, pan prezident vyhoví asi 1% žadatelů, a většina omilostněných čekala na jeho slitování nějaký čas ve vězení; někteří podali žádost ještě v době mandátu Václava Havla. Na prezidentovu milost dnes čeká několik set žadatelů. Určitě jsou mezi nimi další staří a nemocní lidé, matky, trestem odloučené od dětí, lidé, odsouzení jen na základě nepřímých důkazů, jimž nebyla vina spolehlivě prokázána. Ti všichni chtějí předběhnout žadatelé o milost pro Karla Hoffmanna. Je třeba jim položit otázku, proč si myslí, že by jejich protégé měl dostat přednost: Zůstává na něm i dnes, 15 let po pádu totalitního režimu, lesk výsadního postavení jeho předního představitele?

Otázku po důvodech přednostního postavení Karla Hoffmanna ve frontě čekatelů na milost si jistě veřejnost položí, pokud se nad ním pan prezident skutečně slituje. Zvlášť naléhavě ta otázka zazní, půjde-li o omilostnění solitérní. Průzkumy veřejného mínění zatím dokladují pokračující upevňování obliby prezidenta a důvěry v něj. Umožňuje mu to velmi svobodně přistupovat k řešení politických úkolů, jež vyplývají z jeho ústavní pravomoci, a ještě více, uplatňovat jeho morální autoritu a intelektuální zralost ve veřejných diskusích o obecných problémech současnosti. Dosavadní vývoj je dobrým příslibem pro jeho šance obhájit mandát v příštích volbách, zvláště, bude-li již prezident volen přímou volbou. Je otázka, jaký vliv na vývoj křivky prezidentova postavení v průzkumech veřejného mínění by mělo nápadné, osamělé, nedostatečně odůvodněné omilostnění problémového odsouzeného, jenž se sám k žádosti o milost dosud ani nesnížil, dávaje tím zřejmě najevo pohrdání ne-li osobou prezidenta, tak naším státním zřízením jako celkem zcela určitě.

Nicméně vyvolání otázky po oprávněnosti nároku Karla Hoffmanna na přednostní udělení milosti je umělý problém, a současně uměle vytvořená past na prezidenta, již na něj možná neúmyslně nastražila justice. Karel Hoffmann je jednou z prvních obětí nového způsobu posuzování žádostí o odklad nástupu trestu, popř. o upuštění od vykonání trestu z důvodu špatného zdravotního stavu a vysokého věku. Žadatelé jsou povinni nastoupit trest a podrobit se posouzení jejich zdravotního stavu lékaři Vězeňské služby ČR. Soud pak o žádosti rozhoduje až na základě jejich posudku. Není tajemstvím, že probíhá neformální boj o prestiž mezi „civilními" a vězeňskými lékaři, v němž se ti poslední snaží dokazovat, že jsou stejně dobří jako jejich kolegové. Při každé příležitosti proto tvrdí, že jsou schopni vězni zajistit stejnou úroveň péče o jeho zdraví, jakou by měl na svobodě. Stává se proto jen ojediněle, že vězeňští lékaři doporučí odklad vykonání trestu nebo dokonce úplné upuštění od potrestání. V případě odsouzených vyššího věku považuji jejich přístup za nehumánní. Nevyléčitelným onemocněním může být u takového vězně i obyčejná rýma, protože vis maior mu prostě nedovolí, aby si ji doléčil. Uvěznění je strašným zásahem do životního režimu odsouzeného, tedy zátěží, s kterou se musí jeho organizmus vyrovnat. A organizmus velmi starých lidí je již nepřizpůsobivý. Dá se tedy počítat s tím, že bude na uvěznění reagovat prudkým a možná osudným zhoršením zdravotního stavu. Takovým posudkem lékaři vlastně vzkazují odsouzenému, že je jako lidská bytost bezcenný, je jedno, zda zemře ve vězení nebo v blízkosti svých bližních, a zda se tak stane dříve nebo později. Toto všechno samozřejmě vědí soudci, kteří mají právo volného hodnocení důkazů: nejsou povinni automaticky a doslova uposlechnout názoru znalců, pokud by se jim jevil jako jednostranný, nepřihlížející ke všem okolnostem posuzovaného případu. Případ Karla Hoffmanna je ovšem mediálně sledovaný a rozhodnutí v jeho prospěch určitě část společnosti přijme hněvivě. Možnost přesunout odpovědnost za nepopulární rozhodnutí na prezidenta je proto velmi lákavá.

V případě Karla Hoffmanna se soud podřídil znalcům a ponechal ho ve vězení. Předpokládám, že jeho obhájce využil zákonné možnosti a podal proti rozhodnutí soudu stížnost k vyšší instanci. V rámci řízení o stížnosti by měli zdravotní stav odsouzeného posoudit jiní znalci. Není vyloučeno, že stížnost by mohla být vyřízena ve prospěch upuštění od potrestání Karla Hoffmanna. Justice by tak zbavila prezidenta nutnosti napravit její bezúčelnou tvrdost. Umožnila by mu pokračovat v jeho dosavadní linii vyhýbání se udílení milostí, jež mají povahu nápravy pochybení justice.

Vyšlo na Virtually 1.9.2004
Martin Stín, Praha



Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku