Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 2.9.2004
Svátek má Adéla




  Výběr z vydání
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Včera šly děti do školy
 >SPOLEČNOST: Homo programaticus
 >VZPOMÍNKA: Starý diáček
 >BONNEVILLE: Na šťastné dětství není nikdy pozdě
 >JUSTICE: Opožděná spravedlnost
 >POLITIKA: Špatně skrývaná reklama
 >ŠAMANŮV KALENDÁŘ: Zahrávání se zdravím a životem
 >PSÍ PŘÍHODY: Ale fakt, teď je to vážné
 >PENÍZE.CZ: Burzy, které hýbou světem
 >ŽIVOT: Po kamenité cestě
 >AMERICKÝ STAV VĚCÍ 3: New York City, neobvyklé místo
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dovolte mi si zanaříkat
 >PRÁVO: Dobře utajená interpelace na ministra spravedlnosti
 >PSÍ PŘÍHODY: Psi nejdou do školy
 >JAZYK: Faux amis 1

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
2.9. VZPOMÍNKA: Starý diáček
Petr Motyka

Jednou jsme se s kamarádem dívali na diáčky přes kukátko. Dostal je od Ježíška. Obrázky byly z celého světa. Kukátko nám dovolilo nahlédnout do všech koutů této krásné planety. Byla tam vzdálená města, džungle, zvířata v temné Africe. Také však zajímavě vypadající lidé, jejich obydlí - někdy chrámy, někdy chatrče. Ty Vánoce byly ještě před tím, než se ustanovilo, že všechno dobré a hodné zhlédnutí je jenom na Východě, v tom ráji, kde za malebným březovým lesem vychází ráno místo slunka emblém se srpem a kladivem.

Už jsem na ty obrázky zapomněl, jeden mně však v paměti zůstal natrvalo. Byla na něm krásná horská louka plná květin, v pozadí hora se sněhovou čepici a modré nebe. Vpředu stála losí samice a ohlížela se. Byla tam v trávě dvě losí mláďátka, dívala se na mámu. Kukátko dávalo záběru hloubku. Zdálo se mi, že kdybych udělal krok, stál bych tam na louce s nimi. Losí máma by asi frkla a odvedla své děti stranou. Já bych vyběhl strání na hřeben, abych uviděl, co je za ním...

Čekání mi vzalo pár let, ale už už se blíží okamžik, kdy se se svou strání potkám. Dětským snům musíme věřit. Nejen věřit, musíme za nimi jít! Nejdu, jedu. Jedu jako blázen. Policajti jsou shovívaví, je nás, snílků, nespočítaně. Ženeme se podat ruku vzpomínce Vánoc dávno, dávno minulých.

Yellowstonský národní park. Velká cedule opakuje jméno, které bylo vytištěno na okraji kamarádova diáčku.

Není to jen moje losice s mláďaty, kdo žije v Parku. Dělí se o pastvu s bizony, loudajícími se prérií jako duchové z romantické klukovské fantazie. Labutě důstojně plují po jezerech, která nikdy nezamrznou; horké lůno Země jim to nedovolí, i když je krajina přikrytá sněhem a mráz ti nedá nadechnout. Vodopády se střemhlav vrhají do úzkých kanonů lemovaných svícemi jedli. Z kdejaké pukliny ve skále se kouří; tu bublá blátivá louže, a tam najednou s rámusem a syčením začne až k nebi stříkat horký gejzír. Tepající žíla Matičky Země je tak blízko, že její puls ucítíš, sotva přiložíš svou dlaň k jehličí spadlého se smrku, který se tu jako zázrakem uchytil. Medvěd grizzly, i když ho nevidíš, tě straší svou přítomnosti. Nekonečné lesy kolem jsou mu posledním útulkem. Jeho černí bratranci, také však kojoti a lišky, se opatrně toulají noci kolem ztichlých kempinků. Tu a tam zazní noci smutná vlčí píseň.

Ryby v potocích jsou pstruzi. Někteří se už ani neobtěžují sbíráním drobných jepic. Čekají trpělivě pod podemletým břehem, až si bláhová myš nebo drobná zemní veverka vyjde zaplavat. Nebožáček zmizí v divoké vlně, zanechané na hladině tečkovaným torpédem.

"Je tu už má šestá sezóna tady v Parku," usmívá se na me starší paní za pultem. "Manžel ještě spí. Prodává v obchodě u vodopádu. Otvírají tam až v deset." Dolévá mně kafe. Šunku s dvěma vajíčky už jsem snědl. "Bydlíme v Chicagu." pokračuje paní. "Přivyděláváme si v Parku s manželem k důchodu.Kdo by si ale stěžoval, pracovat přes léto v ráji?" směje se.

Vedle sedí nějaký chlápek v teplákové soupravě a čte noviny. Podle obrázku na zadní straně vidím, že jsou včerejší. Jak by tu taky mohly být dnešní noviny? Je půl sedmé ráno! Venku jsou jenom fanatici na východ slunka nebo rybáři. Patřím k těm druhým. Počítám k rybaření už i to kafe v restauraci a povídání s paní za pultem. Ta mi chce nalít šálek potřetí - poděkuju však. Třásly by se mi ruce při navazování mušek. Paní mne přeje hezký den a já jí též. Pstruzi v řece si připravují valašsko - americké slovníky, ať se nějak domluvíme. Rád si s rybami povídám. Nebojí se mě. Ty, které svými muškami ošidím, pustím.

Když jsem vystoupil na hřeben, otevřelo se pode mnou malé údolí, dole tekl potok. Stráň byla skoro holá, kromě několika ostrůvku borovic. Bylo mně líto květin, na které na cestě k potoku šlápnu. Vydal jsem se dolů, voda a pstruzi v ní mě přitahovali jako magnet.Za chumáčem vrbového proutí jsem uviděl losi samici; dvě mláďata si v trávě pomalu vykračovala za ní.


Další články tohoto autora:
Petr Motyka

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku