Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 18.9.2004
Svátek má Kryštof




  Výběr z vydání
 >MOBY DICK: Nová šetřící politika Českých Textáren
 >POLITIKA: Janda do senátu
 >ÚVAHA: Mám být zaskočen?
 >CHTIP: O mlsné opičce
 >POLITIKA: Šest zastavení na křížové cestě „dvouletého“ premiéra
 >MÉDIA: Biologie je věda a ne nezávazná hra se slovy
 >SPOLEČNOST: Profesionální matky
 >RECENZE: Stačilo by neubližovat?
 >VZPOMÍNKA: Dvoudenní cesta do NDR
 >VÍKENDOVINY: Domů, do Prahy, na Ruzyň!!!
 >KOMENTÁŘ: Prodávání radaru
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Telefon
 >PROBLÉM: Jak jsme chytali podvodníka
 >PSÍ PŘÍHODY: Noc plná hrůzy
 >CHTIP: Jak vidělo Pána prstenů Rudé právo v roce 1977

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
18.9. POLITIKA: Šest zastavení na křížové cestě „dvouletého“ premiéra
Martin Stín

Někteří politologové, novináři a další tlachalové, sedmilháři a lehkoživkové předpovídají, že Stanislav Gross přijetím postavení předsedy vlády nastoupil křížovou cestu, která ho po řadě zaklopýtnutí přivede k ukřižování v podobě zdrcující porážky ČSSD v nejbližších volbách do poslanecké sněmovny. Na rozdíl od Kristovy křížové cesty však po ukřižování nepřijde zmrtvýchvstání a nanebevzetí, ale doživotní vytlačení z „velké“ politiky do dobře zasloužené bezvýznamnosti. Přijmeme-li podobenství o křížové cestě, pak se zdá, že část z celkového počtu čtrnácti zastavení již má Stanislav Gross za sebou.Nelze ovšem vyloučit, že jejich celkový počet až k hořkému konci překročí onu tradiční čtrnáctku.

Po prvé pod svým křížem poklesl již při vlastním sestavení vlády. Premiér byl nucen vzdát se části klíčových zásad, jež při přijetí nominace vyhlásil: musel vzít zavděk stejnou koalicí, jež tolik překážela původcům Špidlova pádu, nedosáhl ovládnutí ministerstva zahraničí jeho stranou, ani nesplnil slib na zeštíhlení vlády. Nepodařilo se mu vtáhnout do jeho hry Miroslava Kalouska výměnou za nějaké pokud možno méně významné ministerské křeslo. A někteří z jeho ministrů by se dobře uplatnili v Absurdistánu.

Druhým zastavením byl boj o Pavla Přibyla. Skončil premiérovou porážkou, završenou dobrovolným odchodem jeho problémového vasala (svoboda je správně pochopená nutnost) a jeho nahrazením bývalým disidentem.

Třetím bylo premiérovo vystoupení v Nedělní partii TV Prima dne 5.9.2004. Obsahově a provedením nebylo ničím pozoruhodné, stejně jako ostatně většina jeho projevů, ale přihodila se při něm drobná mrzutost, která by ve svobodných médiích v jiné zemi vyvolala bouři protestů: ztroskotala doprovodná divácká anketa, která měla nejspíš podpořit domněnku, že národ jásá vstříc mladému modrookému vůdci. Její výsledky byly nepoužitelné, protože telefonní číslo pro sdělení kladné odpovědi prý bylo nefunkční. Je to skutečně zvláštní náhoda, že právě tato anketa tak hloupě selhala a není úplně jisté, že vysvětlení, které TV Prima vydala, je úplně správné. Okolnost, že se to přihodilo právě při této příležitosti, vede k domněnce, že sice mohlo jít o důsledek selhání lidského činitele, ale obecně nelze vyloučit roli jak zlomyslné nepřejícnosti, tak nechuť vedení televize vyzrazením výsledků přiznat, že král je nahý. Právě okolnost, že nebyly zveřejněny výsledky vyšetřování nehody, které jistě TV Prima provedla, a média mlčí jako hrob, naznačuje, že věc nemusela být tak jednoduchá a nevinná, jak bylo řečeno.

Čtvrtým byla jeho billboardová kampaň, ujišťující národ, že to s ním premiér myslí upřímně. Vyvolala na jedné straně kritiku v médiích, zahrnující i výtku z asociální rozhazovačnosti, na druhé straně výbuchy lidového veselí a tvořivosti, které se projevily popisování billboardů neuctivými výroky. Na internetu vznikla webová stránka www.vembloud.wz.cz, na které lze Grossův billboard přizdobit libovolnými nápisy. Vrcholným bodem řádění internetových šprýmařů, který ovšem překročil hranici dobrého vkusu, bylo společné uveřejnění zmíněného billboardu a jeho údajného předchůdce z doby Hitlerovy volební kampaně. Mystifikace byla tak dokonalá, že návnadu i s navijákem spolkl dokonce mazaný MUDr.Miroslav Macek a docela vážně se jí zabýval v úterních Lidových novinách v domnění, že Grossovi reklamní poradci skutečně čerpali inspiraci od „kolegů“ z NSDAP. Tvůrci fotomontáže byli nedůslední a prozradili se nedbáním detailů: muž na billboardu není Adolf Hitler, a také některé další detaily prozrazují, že jde o mystifikaci. Stanislav Gross není můj premiér , přesto se mi zdá, že nápad, podsunout ČSSD a jejímu úřadujícímu předsedovi následování vzoru marketingových tvůrců NSDAP, je nevkusný.

Přes všechny své slabosti je sociální demokracie stranou úplně jiného typu než NSDAP a ve Stanislavu Grossovi není nic démonického a diktátorského, ani jeho nejhorší kousky nepřekračují meze civilizovaného lidského jednání. Jsou snad určité shody v profilu obou osobností, ale jde o rysy, jež jsou u Hitlera rozvinuty do tak obludných rozměrů, že dialektickým přechodem kvantity v kvalitu se stávají něčím úplně jiným než u Grosse. Ten nám například určitě nezanechá takový pomník filozofické prázdnoty a neschopnosti koncepčního myšlení jako Hitler v Mein Kampfu, protože ho naštěstí literární tvorba nepřitahuje. Nelze ani od něj očekávat, že by za své ideály bojoval s takovou vervou, že by si zajistil potřebný klid pro sepsání rozměrného díla například pobytem ve vězení. Dokáže sice usměrnit rebelující jedince v sociálnědemokratickém stádci, ale sotva by jako řečník přivedl tisícihlavý dav k hysterickému běsnění. Líbí se ženám, ale zatím se neproslýchá, že by nějaká jeho obdivovatelka v davové hysterii dosáhla orgasmu. Dovede vypustit pomluvu, jako nařčení pracovníků Kanceláře prezidenta republiky z korupce, či vytěžit z vnitrostranického puče, předjímat výroky soudů, ale na zorganizování noci dlouhých nožů je příliš opatrný a pragmatický. Je to prostě náš upřímný modrooký chlapec, který sice nepřemýšlí příliš do hloubky, ale když už jednou myslí, tak upřímně.

Pátým je střet s komunitou ctitelů techna a chartistou Johnem Bokem. Přestože premiér sám to opatrnicky odmítá, mnoho lidí je přesvědčeno, že navodil jak nechuť policie zasáhnout proti účastníkům akce v Boněnově hned na začátku, tak i její rozhodnutí k opožděnému, v podstatě již nic neřešícímu zásahu. Dříve by se s poněkud výstředními aktivisty, vyjadřujícími mínění rozehnaného davu, patrně vůbec nikdo nebavil, zvláště, když by ho oslovili značně obhroublou peticí. Nevšímal by si sýčků, vinících ho ze směřování k policejnímu státu a kritizujících zneužívání služebního vozidla a ochranky pro potřeby rodiny. Ostatně Johnovi Bokovi, jenž ho kvůli těmto věcem napadl kritickým dopisem a drží již od 22.srpna hladovku na protest proti jeho jmenování premiérem, sdělil, že na jeho invektivy nebude odpovídat. Když ale přišli Stanislav Penc a John Bok se čtyřmi zvířaty a hrstičkou stoupenců demonstrovat svou nevůli nad premiérovým konáním před Strakovu akademii, nedobrovolný hostitel si patrně uvědomil, že tito svobodymilovní podivíni by příště za sebou mohli přivést mnohatisícihlavý dav a navíc ovlivňují nikoli zcela nevýznamnou část voličů. Bezprostředně při demonstraci je odmítl přijmout, ale za několik dní se sešel se Stanislavem Pencem a přislíbil pomoc při uplatnění Bokova nápadu na pořádání příští technoparty v některém vojenském újezdu. A Johnu Bokovi vzkázal, že sice kvůli jeho hladovce neodstoupí (rozuměj: s upřímnou myslí a s klidným svědomím ho nechá zemřít a s ním všechny účastníky štafetové hladovky), ale nechá mu zpřístupnit informace o reálnosti ohrožení, kterému je vystavena jeho rodina. Je to dost nápadná změna v chování, protože jako ministr vnitra byl Stanislav Gross nevšímavý k výhradám k jeho chování a chodu spravovaného resortu a vůbec nebyl ochoten bavit se o nich hned tak s každým. Jenže dnes je předsedou vlády, které jdou různí potměšilci po krku. Jistě jím chce být i v dalším volebním období, proto si nemůže dovolit dráždit všelijaké nevypočitatelné živly, které by mohly vyvolat odklon nějaké těžko odhadnutelné části voličů od podpory sociální demokracii.

Nejvážnější je ovšem šesté zastavení. To souvisí s odhalením zločinného uskupení, jehož součástí jsou také bývalí i současní příslušníci elitní policejní jednotky. Početnost gangu, závažnost trestné činnosti jeho členů a velikost škod vylučují, že by se na tuto záležitost dalo dívat očima policejního prezidenta, jenž ji považuje za náhodné selhání několika jednotlivců. Tváří v tvář této hrůze se premiér tváří jako neviňátko a stále zdůrazňuje, že zločince odhalila Inspekce ministra vnitra. Snaží se zastřít nepříjemnou skutečnost, že prorůstání tak rozsáhlé rakoviny do policejního organismu bylo umožněno pouze díky neúčinnému systému vnitřní kontroly a netečností vůči stížnostem občanů. Kdyby byly uvnitř policie zdravé poměry, příslušníci gangu by narazili na odpor hned při prvních porušeních zákona, nemohli by se nerušeně vyvíjet až do odhaleného rozsahu jejich zločinnosti – a IMV by neměla co odhalovat. Za působení Stanislava Grosse a policejného prezidenta gen. Jiřího Koláře se dovršil přerod PČR ze zmatené, politickou a existenční nejistotou svých příslušníků znejistěné a odchodem politicky znehodnocených zkušených příslušníků oslabené organizace v sebevědomou, do sebe uzavřenou sílu povahy státu ve státě. Říká se, že vrostla její profesionalita, a chci věřit, že to je pravda, i když dost bývalých policistů, kteří dobrovolně opustili svou profesi, říká něco přesně opačného. Souběžně se ale PČR vrátila do předlistopadového postavení uzavřené, nad občany vyvýšené organizace, s kontrolními útvary a IMV, usilujícími hlavně o popření důvodnosti stížností a o zachování vnějšího zdání její bezchybnosti a neomylnosti. V ovzduší odolnosti vůči stížnostem zvenčí a víry v neomylnost policejních mozků vznikl pocit, že cokoli policie udělá, je dobře, a ona se chová podle toho. Nelze ji donutit, aby stíhala toho, koho se jí z jakýchkoli důvodů pronásledovat nechce. Na druhé straně dokáže uvalit vazbu na nevinného a viníci neoprávněného zásahu do života občana většinou zůstávají nepotrestáni. Je možné úplně všechno: úspěšné odhalení vraha elegantní metodou rozboru DNA jako selhání vyšetřovatelů podivných úmrtí v kauze manželů Stodolových. Z přehmatů a selhání policistů se jen zřídka vyvozují závěry. Nápadné jsou některé rozsudky nad policisty s překvapivě nízkou trestní sazbou.

Stanislav Gross jako bývalý ministr vnitra nese obecnou politickou odpovědnost za vznik situace, která umožnila utvoření a dlouhodobé nerušené působení odhaleného gangu. Jeho vina není pouze symbolická. Přičinil se o vývoj patologických jevů v činnosti policie zavíráním očí před konkrétními prohřešky a smířlivostí nejen k běžným nedostatkům, ale i k nezákonnému jednání policistů. Příkladem budiž jeho vyjádření v Poslanecké sněmovně k interpelaci ve věci zásahu příslušníků Inspekce ministra vnitra proti kriminalizovanému policejnímu specialistovi na finanční kriminalitu. Ustavní soud ČR uznal postup IMV za provokaci, výslovně pak za nezákonné a protiústavní jednání: bez řádného přezkoumání, či nedejbůh bez prošetření věci nezávislými orgány činnými v trestním řízení Stanislav Gross klasifikoval čin inspektorů jako pouhý přestupek, jenž je již promlčen. Je pravděpodobné, že v starých zemích Evropské unie by se po provalení takového skandálního případu trestné činnosti policistů ministr i policejní prezident museli vzít za ruce a co nejrychleji se vzdát svého postavení. Jejich demise by možná měla spíše symbolický než věcný význam, ale upevnila by důvěru veřejnosti k vládě. Ukázala by, že vysocí státní úředníci odpovídají za bezchybný chod svého resortu takřka svou hlavou.

Na rozdíl od starých zemí EU bůhvíproč někteří věří, že ten, jenž nezvládl jako ministr řízení vládě podřízené složky, tedy v tomto případě PČR, může být dobrým premiérem. Probuzení z iluze může být hezky hořké.

Martin Stín, Praha, fotomontáž: neznámý pachatel

Vyšlo na Politikonu 16.9.2004


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku