Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 21.9.2004
Svátek má Matouš




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Špidla si zaslouží omluvu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Ta slast být okraden
 >VZPOMÍNKA: Kameníci - studenti
 >POLITIKA: Špatně skrývaná reklama (2)
 >HISTORIE: 23. září 1938
 >DOKUMENT: Otevřený dopis premiérovi
 >POLITIKA: Vládní krize 2004 – virtuální mocenská šaráda
 >ARMÁDA: Skvělé dny NATO
 >DOKUMENT: Wikipedie přesáhla hranici jednoho milionu článků
 >PENÍZE.CZ: Studenti mají větší výběr běžných účtů
 >EKONOMIKA: Jak se bude vyvíjet americká burza po zbytek roku?
 >DOPRAVA: Tak se jezdí v Praze
 >MÉDIA: Co říkají webové stránky o členovi RRTV?
 >FEJETON: Jak funguje socík
 >POLICIE: Policejnímu generálovi pro informaci!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
21.9. POLITIKA: Vládní krize 2004 – virtuální mocenská šaráda
Čestmír Hofhanzl

Motto: „…zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus i jen jedné generaci panovati měl…“
František Palacký na Žofínském ostrově v roce 1861

V posledních měsících jsem četl v „českém tisku“ mnoho úvah a komentářů na téma politické a vládní krize. Vesměs účelové a úmyslné virtuální slovní „průjmy“, kterými postkomunistická média vyrábějí veřejné mínění a oblbují své konzumenty. Poslední byla „Výzva“ klinického psychologa Petra Moose v Lidových novinách, ve které žádá odstoupení Stanislava Grosse z postu předsedy vlády. Důvodem prý je jeho mládí a osobní nevyzrálost…

„Jinošský věk“ našeho ministerského předsedy není příčinou politického a společenského marasmu naší země. Anglický státník William Pitt se v polovici devatenáctého století stal ministerským předsedou světové mocnosti ve dvaceti čtyřech letech. Anglický filosof John Stuart Mill byl ve dvaceti letech respektovanou osobností. Přečtěte si jeho „Úvahy o vládě ústavní“. Tito mužové vycházeli a vyrůstali z tradice. Od kolébky byli vychováváni a vzděláváni a byl jim vštěpován rozhled a hodnotový řád. Byli pokračováním tradice, zkušenosti a rozhledu svého rodu a společenské vrstvy.

Klinický psycholog Petr Moos, když srovnává „vyzrálé osobnosti“ Václava Klause a Miloše Zemana (zapomněl na „filosofa - prezidenta“ Václava Havla) s mladíčkem Grossem, buď o problému v širším kontextu nepřemýšlel, nebo vědomě klame. Mladičký premiér Gross je logickým produktem a výsledkem technologického výrobního postupu a procesu postkomunistické mocenské technologie.

Václav Havel, Václav Klaus i Miloš Zeman tím, co předvedli, jak byli použiti v politickém procesu přeměny komunismu v komunistický kapitalismus, prokázali „vyzrálost“ svých osobností. „Hodnoty a principy“ komunistické doby měli všichni tři hluboce zažity. Tyto vnitřní „kvality“ zaručily jejich osobní úspěch i jejich využití jako důležitých součástek „politického stroje“, kterým byla v devadesátých letech „propasírována“ česká společnost i její instituce. Stroj, postavený již za totality, měl technologické parametry nastaveny tak, aby elitou a vládnoucí vrstvou porevolučního komunistického kapitalismu zůstala stejná společenská vrstva, která se o nás tak dobře starala za komunismu. Přibrala nové talenty a inovovala mocenskou technologii, její zásady a cíle však zůstaly stejné.

Václav Havel byl navýsost užitečnou figurou, která svou velebností a všeobjímající láskou jistila, aby se ani největšímu komunistickému zločinci nic nestalo a totalitní mocenský stroj v rizikovém polistopadovém období neutrpěl újmy. Kde měl jednat, nebyl jako oni. Plácal, kde měl mlčet. Hrál si, že režíruje hrdinskou epopej a vyšla z toho tragická fraška. Text „Nežít se lží“ napsaný za komunistů mu pomohl otevřít cestu ke slávě a moci. Stal se prezidentem státu v čase, kdy hybným momentem byla lež a podvod. Úspěch útoku komunismu na lidskou duši jedinečným způsobem reflektoval svým jednáním jako veřejný činitel.

Václav Klaus je příkladný prototyp technokrata, kterého vyprojektoval a zplodil orwellovský mocenský technologický systém. „Lidský technologický stroj“ nepoznamenaný byť i jen zábleskem schopnosti pochopit základy, zdroje a sílu lidského myšlení a ducha. Rád citoval a cituje ekonomy, filosofy, ideje, vždy jen jako mlhu k zakrytí mocenských postupů. Byl ideálně vybraným provozním inženýrem, který zajišťoval dodržování technologických postupů politicko – mocenské přestavby komunismu v komunistický kapitalismus. Dnes, z pozice prezidenta, zajišťuje, aby nedošlo k heresi a ohrožení plodů jejich práce.

Miloš Zeman, alternativní zástupce hlavního provozního inženýra, připravený, aby v případě nutnosti změny technologického postupu nastoupila varianta dvě a veřejnosti byl předložen nový provozní inženýr. Averse a mediálně přehrávané konflikty mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem byly připravené a dohodnuté role. Svou roli v perestrojkové „epopeji“ sehrál – pro nezasvěcené – vcelku věrohodně. Až v konci se vloudila nějaká ta chybička, snad se do své role vžil příliš. Proto při volbě prezidenta dostala přednost varianta jedna.

I Vladimír Špidla dostal svou roli v perestrojkové frašce. Udělal kariéru předsedy sociální demokracie a premiéra po Milošovi Zemanovi díky svému sugestivnímu zjevu suchého, snaživého a pracovitého úředníka. Byl logickou volbou po bonmoty hýřícím milovníkovi becherovky, výsledky jehož práce zjevně nebyly žádné. Svědčí pro to i to, že jej za svého nástupce doporučil sám „velký Miloš“. Domnívám se, že ty, kteří jej instalovali, částečně zklamal, že neodhadli dobře jeho „zelenou“ zavilost. Špidla zjevně měl snahu z toho umělého politického útvaru s tradiční značkou sociální demokracie udělat sociální demokracii autentickou. Neměl šanci. Spoluhráči, s nimiž do té hry vstoupil, i lokál, ve kterém se kus hraje, vylučovali úspěch. Ostatně on sám neměl invenci a asi si nikdy nebyl schopen uvědomit, jakou dramatickou formu na scéně uvádějí. Dosvědčuje to režie jeho odchodu ze scény, na kterou přistoupil. Netrval na hlasování o důvěře své vládě. V tom okamžiku by se lámaly chleby, vyjevovalo by se, co se hraje. V případě prohry mohla sociální demokracie ještě dostat šanci v opozici. Bylo by to autentické politické jednání a on sám by si zachoval tvář. Tím, že na tom netrval, že přijal trafiku eurokomisaře, se znemožnil a odepsal. Umožnil bezproblémové pokračování dramatické režie k „jejich“ ideálnímu schématu pluralitní demokracie.

Byl jsem v české politice dost dlouho a v době, kdy záměry principálů i obrysy kulis bylo možno občas zahlédnout, abych si nevymýšlel Česká postkomunistická „demogracie“ je od samého počátku sametové perestrojky a uměle vytvořené mnohosti politických subjektů, cíleně směřována k formální pluralitě dvou. Celým smyslem té politické hry, která se v „lokále“ odehrává, je redukovat počet hráčů na parlamentní scéně na „dva“. Je to jen a čistě o matematice. Dva je možno, mám–li v ruce rozhodující karty a figurky na správném místě, bez problémů kontrolovat. Třetí a další již vnášejí do partie rizika, chaos a alternativy. Pro českou postkomunistickou elitu je to životně prioritní záležitost. Způsob jejich přeměny v kapitalisty, záměrné rozkradení majetku bez pravidel, devastace zodpovědnosti a morálky celé společnosti bude vyvolávat stále větší pochybnosti a odpor. To se bude odrážet i na těch, kteří vstoupí do politiky a ponese to vnitřní rizika. Dnešní „staronová elita“ potřebuje politickou i společenskou scénu na delší dobu stabilizovat, aby upevnila své nově vydobité postavení i uvykla své poddané na nové hodnoty.

Na proponované „většinové“ parlamentní politické scéně dvou není místo pro sociální demokracii, protože tato politická značka má minulost. „Lepší minulost“ nese v sobě rizika heresí a dovolávání se minulosti, jejích hodnot i metod. Jakousi zárukou „sociálních“ jistot dnešní „orwellovské elity“ v „demogratických“ poměrech je levice reprezentovaná komunistickou stranou. Stranou bez „lepší“ minulosti, která byla vždy jen mocenským strojem, kde se není možno vracet k ideálům zakladatelů. Jejich ideje byly lež. V tom je záruka, že representanti tohoto subjektu nebudou mít iluse a nebude v něm riziko „chaosu“. Ideální pravicí je – a byla tak vyprojektována – Občanská demokratická strana. Politický subjekt bez minulosti, vytvořený tak, aby se na scéně stal representantem komunistických kapitalistů a vzmohlíků. Není se k čemu odvolávat, ze dne na den mohou měnit podle potřeby ideje i rétoriku. Spoluzakladatelé ODS, kteří nesplňovali kritéria, byli velmi brzo eliminováni.

Stanislav Gross je uměle, na živném agaru postkomunismu, vypěstovaný orgán a součástka mocenského stroje. Když mu někdo vytýká nezkušenost, nebo nedostatek idejí, neví, o čem mluví, nechápe, o čem je dnešní česká politika. Gross je formálně zručný a bystrý chlapec, mohl jsem jej pozorovat od prvních kroků v Poslanecké sněmovně. Ideje mít nesmí, hlubší všeobecně lidská zkušenost by jej diskvalifikovala ve funkci, pro kterou byl vybrán. V zimě 97 – 98 byl spolu s Milošem Zemanem předkladatelem zákona o předčasných volbách, kterým obešli postup předepsaný Ústavou. Varoval jsem tehdy ve sněmovně, že se to stane obecným způsobem. Stanislav Gross odpověděl, že on, na rozdíl od poslance Hofhanzla, je životním optimistou.

Viděl jsem v průběhu devadesátých let více náhle se objevivších mladých talentů, „disidentů“ i „emigrantů“ s podivnými rodinnými kořeny i vlastní minulostí. Viděl jsem, jak se stávali politickými hvězdami první třídy. Většina z nich, přes intensivní mediální „make up“, byla svým projevem, chováním a jednáním na první pohled nevěrohodná. Věrohodnost se naštěstí obtížně programuje. Část z nich byla stažena z oběhu když se zcela znemožnili a uložena v zahraničních službách. Jiní tam jsou dosud a plní svou funkci.

Metoda nastrčených figur zdomácněla v českých poměrech a vyšší komunistické politice po „spřátelené invasi“ v roce 1968. Měl jsem příležitost ten proces pozorovat ve Slušovickém Gottwaldově. Plného rozkvětu dosáhla až v popřevratové politice a postkomunistickém privatizačním podnikatelství. Je zřejmé, že naši včerejší i dnešní „rukovoditelé“ strávili léta času studiem románu ruských porevolučních klasiků Ilfa a Petrova „Zlaté tele“…

Rizika vnitřních krizí byla po „sametové perestrojce“ vložena do všech nově ustavených nebo obnovených stran. Byla to v první řadě neexistence strukturované společnosti, se společenskými vrstvami ctícími a hájícími své určité hodnoty. Prostředky na vznik a fungování politických stran měla jediná společenská vrstva: mocenská a hospodářská technokracie vyrostlá a vytvořená totalitním komunismem a jeho praktikami. Ta určovala a doposud určuje, který subjekt dostane finanční podporu i mediální možnosti. Členové všech stran vyrostli v prostředí komunismu, postihlo to v různé míře jejich hodnotové stupnice i morálku. Do všech významnějších politických subjektů byli cíleně vloženi zaúkolovaní lidé. Kdo přinese prostředky a dostane se do médií, udělá stranickou kariéru. Práce a veřejná věrohodnost hrají jen malou roli. Není problém kdykoli rozjet mediální kampaň a vyvolat vnitřní krizi.

Dnešní sociální demokracie je exemplárním příkladem takového politického subjektu, možností jeho manipulace a případné likvidace. Rudolf Battěk, který mohl začít budovat autentickou sociální demokracii, byl odstaven v samém počátku. O účelu a použití sociální demokracie svědčí lidé, kteří byli do jejího vedení vloženi v roce 1993 (Zeman, Rychetský, Jičínský a další), i jejich dnešní jednání. Není náhodou, když dnešními prominentními členy ČSSD a vnitřními kritiky jsou agenti Stb „Kato“ a „Vladimír“.

Současná mediální a politická kampaň uvnitř a kolem vládnoucí sociální demokracie je naprogramovaným postupem, kterým český postkomunismus směřuje k „demogratickému“ politickému schématu: k parlamentu, tvořenému dvěma politickými stranami. „Levými“ rudými komunisty a „pravými“ modrými postkomunisty. Ti „praví“ nebudou mít modrou krev, ale bude stejně rudá jako krev jejich bratří. A navíc, zvolíme si je sami, tak jako jsme čtyřicet let, většinou ochotně a úslužně, volili jejich staré otce.

Nezávidím Stanislavu Grossovi jeho roli likvidačního předsedy sociální demokracie. Ač mlád a životní optimista, nemůže nevědět, co je napsáno ve scénáři. Ostatně svědčí pro to i zápletky děje a výběr vedlejších postav.

Téměř poetické rysy měla veřejná kampaň kolem jmenování nového šéfa Grossova Úřadu vlády a dramatický happy end. Ta úleva veřejnosti, když bývalý velitel roty „bicího komanda“ pan Přibyl byl po mediálně široce publikovaných protestech „nahrazen“ „disidentem“ Alešem Šulcem! Ovšem i to je jenom hra. Dotyčného pána bohužel dosti dobře znám z doby, kdy dělal pracovníka a později náměstka ministra životního prostředí Františka Bendy. Byl lehce manipulovatelnou postavičkou, použitelnou v libovolném směru. Když jsem ho v roce 1997 objevil jako šéfa oddělení pečujícího o registry svazků a lustrace na ministerstvu vnitra, jen jsem koukal. Po „osvíceném“ odvolání „bijce“ Přibyla a následném jmenování „disidenta“ Šulce, kdyby se to odehrávalo uvnitř klece a já byl venku, smál bych se. Jsem ale v té kleci s nimi. U Přibyla bych mohl čekat, že mne praští rovnou, u Šulce jisto jistě vím, že ji dostanu odněkud ze zálohy.

Naše postkomunistická „demogratická“ tragedie se nezúčastněnému zvenčí jeví jako satira. My všichni v ní hrajeme idioty a ještě jsme tu roli ve své většině přijali. To si snad žádá literárního ztvárnění.

V Třeštici 7. září 2004

Čestmír Hofhanzl
člen Smírčího soudu Konzervativní strany
www.konzervativnistrana.cz




Další články tohoto autora:
Čestmír Hofhanzl

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku