Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 23.9.2004
Svátek má Berta




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Fraška se státním rozpočtem
 >PŘÍRODA: O nás a o vodě
 >POLITIKA: Veřejný dopis s dotazy pro Jana Klase
 >AMERICKÝ STAV VĚCÍ 4: Příjezd s případnými nepříjemnostmi
 >ARCHITEKTURA: Berlínské extravagance
 >POLITIKA: Bez senátu bude líp?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Podtitulek s nadtextem
 >PENÍZE.CZ: Stavební spoření: tip pro vyšší výnos
 >BRNO: Nádraží u Svratky aneb Utopené miliardy
 >LITERATURA: Divoké víno ještě po čtyřiceti letech
 >CHTIP: Takový normální domácí dialog
 >SPORT: Světový pohár v hokeji
 >ÚVAHA: Náš "strýček" Hitler
 >POLICIE: Vyšumělý šarm smutného policejního prezidenta
 >LETECTVÍ: Jedno vzduchoplavecké výročí

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
23.9. AMERICKÝ STAV VĚCÍ 4: Příjezd s případnými nepříjemnostmi
Ota Ulč

Víc než 50 miliónů zájemců se z Evropy odstěhovalo přes Atlantik - největší zaznamenaná migrace v dějinách světa. Socha svobody na obzoru a vedle Ellis Island, jímž musely projít ony milióny. Ve filmu Amerika, Martin Dejdar, Kafkova postava, nesmí do země až do okamžiku, než to zařídí mocný strýc Jiří Labus. V dřívější české realitě tam v karanténě na delší nepříjemnou dobu uvízl Jiří Voskovec, než se úřad ujistil, že skutečně nejde o nebezpečné individuum.

Lodí se ovšem již nejezdí, Ellis Island teď slouží jako muzeum přistěhovalectví, přes oceán létáme. Mezi tisíci pasažéry, kteří denně vystoupí na newyorském letišti J.F. Kennedyho, jsou vždy jedinci, téměř výlučně z Třetího světa, hovořící pouze svým exotickým jazykem, jímž se domáhají udělení azylu. Cestovní pas, jakékoliv papíry o své totožnosti že nemají, cestou je ztratili (cestou je na palubě roztrhali a spláchli), tady mě máte, postarejte se o mě, lidská práva přece.

Příslušným úřadem je Immigration and Naturalization Service. Má oprávněnou pověst té nejhůře fungující větve federální byrokracie. Kádry této INS jsou nevalně honorované, práce mají nad hlavu, jsou vystaveny protichůdným politickým tlakům imigraci liberalizovat či zpřísnit. Utahaný oficiál pak může frustracím ulevovat všelijak.

Jenže rovněž nelze zcela vyloučit, že toho dne měl mizernou náladu, pohádal se s manželkou, bolely ho zuby.

Pozval jsem k nám na návštěvu sestřenici Libuši. Učitelka na penzi, doma v Čechách má důchod, byt, potomstvo, prapotomstvo a anglicky mluví plynně. Vízum dostala v Praze na počkání. Leč se stalo, že se v New Yorku na letišti nelíbila úředníkovi s polským jménem. Oddirigoval ji do separátní místnosti a podrobil výslechu, proč přijela, proč raději nesedí doma u vnoučat. K tomu mu asistovala portorikánská kolegyně, která při výslechu neulevila svým ústùm vynětím velkého lízátka na špejli. Po hodinovém trápení sestřenici přeškrtli šestiměsíční vízum, přepsali na dvouměsíční, ale do země ji aspoň pustili - což se vůbec nemuselo stát. Láteřil, soptil jsem a hned zahájil kontraofenzivu se stížností na tak hovadské zacházení. S výjimkou nyní již bývalého senátora Alphonse d`Amato - právě toho, který se tolik rozčiloval kvůli údajnému porušování lidských práv v ČR a který mi místo odpovědi poslal kopii svého projevu na dost odlišné téma, ostatní osobnosti odpověděly k věci, aniž však potěšily: máme tu totiž co dělat s tak schizofrenickou dělbou práce, kdy jedna ruka neví, co dělá druhá, respektive její počínání ignoruje. Konzulární oddělení velvyslanectví (čili rezort spadající pod State Department, ministerstvo zahraničních věcí) uděluje viza, ale je to Immigration and Naturalization Service, rezort Department of Justice, ministerstvo spravedlnosti, které rozhoduje, kdo do země smí a nesmí. Ti mají poslední slovo.

Takové slovo pořádně poškodilo dva mládence z Hradce Králové. Odlétli do Atlanty s řádným návštěvním vízem, s dopisem tam usazeného přítele, který je zval, s dostatečnými fondy a zpáteční letenkou a záměrem pobýt dva měsíce, trošku poznat zemi a vylepšit si angličtinu. Dostalo se jim ale možnosti pouze se seznámit s fungováním byrokracie INS. Měli totiž smůlu, že padli do rukou nerudně si počínajícího úředníka s italským jménem. Okamžitě je obvinil, že přijeli za účelem ilegálně pracovat, on ty Čechy zná, to oni tak všichni - čili druh generalizace stejně precizní, jako že všichni Skoti jsou skrblíci, Francouzové chlípníci, Poláci šmelináři a Italové mafiáni. Těmto dvěma Čechům vizum přeškrtl se slovem CANCELLED, k tomu připsal číslice a písmena 212(a)(6)(C)(i)(7)(H), odvedl k výslechu, zamítl jejich žádost zatelefonovat na český konzulát či aspoň jejich příteli, který je očekával. Následovala hrozba vězením, jestliže se nepřiznají, že chtěli nezákonně v zemi pracovat.. Dotyční se marně snažili vysvětlit, kdo jsou, proč přijeli. Tvrdý výslech pokračoval, až to tedy vzdali a podepsali vynucené přiznání. "Byli bychom podepsali cokoliv," posléze tvrdili. Následoval odvoz k letadlu a deportace.

Tento tzv.primary inspector má právo anulovat původní konzulární rozhodnutí, jestliže se domnívá, že cizinec míní vstoupit do země "nepatřičně" (improperly). Úředník si počínal hodně nevlídně a pochybuji, že ony číslice a písmena k odùvodnění svého rozhodnutí citoval správně. Interní pokyny, které se mi podařilo získat, vypočítávají 34 druhů takových nepatřičností, diskvalifikujících žadatele (např. psychopaty, sexuální devianty, pasáky, nacistické válečné zločince, jiné zločince, anarchisty, komunisty a teď zejména teroristy) a těmhle východočeským mládencům byla připsána číslice 6 - "nakažlivé choroby."

Na obranu krutého inspektora lze uvést, že třeba oprávněně napravuje pochybení konzulátu, vystavivšího vizum tempem jednominutového šetření. Procedura INS to byla legální, nový imigrační zákon z roku 1996 totiž umožňuje tzv.expedited removal ("spěšné, urychlené odstranění"), navíc se zákazem se ukázat u amerických břehù po příštích pět let.

Přesně v téže době, celoamerická televizní společnost ABC ve svých zprávách uváděla reportáž o nedostatku pracovních sil v Orlandu, kde shánějí zájemce, jak se jen dá a ti kdo je seženou, dostanou odměnu. Vysíláno interview s Češkou jako jednou z tam dočasně pracujících ke spokojenosti své jakož i zaměstnavatele.

Atlanta je ve státu Georgia, Orlando je v sousedícím státě Floridě. Jak je to možné? Inu, jsou to Spojené státy, v mnohém se lišící státy. Velkou zemi charakterizují značné regionální rozdíly. Na východ od Mississippi zdárně si počíná Orlando na Floridě

( turismus, Disney World a software design), texaský Austin (500 software a 1.000 high tech firem) a Dallas (finance, komunikace). Ostatní kvetoucí oblasti najdeme dál západním směrem za velkou řekou – ono Silicon Valley v Kalifornii, metropole Seattle-Tacoma, též adresa Gatesova Microsoftu. (Naprosto největší rozmach ale zaznamenává neřestné Las Vegas, kde teď už vystavěli hotely s celkovou kapacitou 100.000 lůžek, víc než mají San Francisco a New York dohromady.) I po pracovnících v tzv.černých řemeslech je značná poptávka. Například ve státě Ohio, firma Toledo Molding and Die už rok marně shání kvalifikované údržbáře. Tedy rozdíly značné. Na Aljašce je kuřba marihuány legální, kdežto za totéž donedávna v Alabamě hrozilo doživotní vězení. Ovšem rozhodování na federální úrovni, kam věru INS patří, by mělo být jednotné. Ale není.

Dočetl jsem se, že největší počet Čechů za mřížemi cizích kriminálù dlí za mořem, v USA, zemi svobody. Tamější krajanský tisk oznamuje, že k zatčení návštěvníkù s vypršeným vizem dochází vesměs jen náhodou, kvùli jiným, zpravidla dopravním prohřeškùm. Z příliš rychlé jízdy pak dotyèného po zjištění totožnosti čeká rychlý přesun do vazby. Tam jich dlí kolem dvou set. Značný počet nedobrovolných navrátilcù s pouty na rukou již absolvoval deportaci.

Daleko větší je ovšem počet těch nechycených a zde stále přibývajících. Válečný přístav Norfolk, stát Virginia: houf českých hochù a dívek přijel z Floridy na tamější dopravní inspektorát, těšící se pověsti, že tam si lze nejsnadněji pořídit řidičský průkaz. Anglicky samozřejmì neuměli, ale dostavili se s tlumočníkem, též v roli dodavatele správných odpovědí pro zkušebního komisaře.

Není divu, že dochází k odlivu mozkù (brain drain) z chudých zemí, které vzdělance tuze potřebují, ale nemohou je zaplatit. Odborník v Indii za rok vydělá ekvivalent 6.000 dolarù. V USA dostane minimálnì desetkrát tolik. Na amerických univerzitách v oborech přírodních věd a inženýrství, třetina až polovina studentů graduantů jsou cizinci, z nichž přemnozí po promoci se snaží v zemi hojnosti zùstat. Čtvrtina všech lékařù v USA vystudovala v cizině. Postižené země reagují na tak nákladné ztráty s oprávněným rozhořčením. Neoprávněné je ale obviňování Ameriky z jakési cynické loupeže. Washington, zejména pod tlakem odborů a jiných zájmových organizací, omezuje kvoty vstupu. To pak vede k protestu ze strany zaměstnavatelů. Ti tvrdí, že každý nový inženýr je zdrojem vzniku pěti pracovních příležitostí, přece k prospěchu zaměstnaneckých unií. Ve firmě Cypress Semiconductors 35 procent všech inženýrů jakož i 40 procent viceprezidentů jsou imigranti. Zakladatel giganta Intel je pùvodem Maďar, nejeden přistěhovalec je dnes miliardář.

Český zájemce o práci a zejména o zbohatnutí přepočítává slibované dolary na koruny, uklizečkám to vychází na plat ministerský. Pozdržme dychtivého počtáře či počtářku: i výdaje za ubytování a stravu v přepočtu na koruny přijdou na pořádnou sumu. Zejména ilegální, angličtiny neznalý pracovník se stane snadno zranitelnou, vykořisťovatelnou obětí. Vyšetřovatelé INS na jednom ze svých zátahù zjistili v jižanském státě Georgia, že ilegálně zaměstnaní tesaři na stavbě v Atlantě vydělávali 15 USD na hodinu, kdežto hodinový plat za jiné práce nepřesahoval 7 USD. Daleko horší podmínky převládají v restauracích a krejčovnách. V Los Angeles, thajská mafie držela děvčata po řadu let v doslova otrockých podmínkách . Oprávněnou pověst největších kruťasù si vysloužili Číňané. Účet za realizaci příjezdu ilegálovi z vlasti přijde na 30.000 až 50.000 dolarů na osobu - obnos, který si dotyčný musí, ale jen těžko může, odpracovat. Kdyby se pokusil uniknout, dojde k pomstě včetně případného zabití rodiny. Množící se takové případy přiměly ministerstvo spravedlnosti ke zřízení zvláštního odboru pro vyšetřování této zmodernizované verze otroctví a nejsurovějšího vykořistování. Vyšetřovatele teď hodně zaměstnává činnost mexických gangù, pašujících děvčata se slibem práce ve zdravotnictví a pohostinství, z nìhož se ale vyklube dřina v maringotkách, pojízdných nevěstincích.

Nevím o možnosti, aniž bych ji ale vylučoval, že zájemce - držitel turistického či studijního viza – by mohl být v USA legálně zaměstnán. V ČR se rozhojnily podivné agentury, za pořádný peníz slibující výnosné zaměstnání za mořem. To že mají povolení k činnosti od pražského Ministerstva práce a sociálních věcí pramálo znamená: musí přece mít povolení od cílové země. Mám obtíže pochopit nebetyčnou naivitu tvora z hodonínska, který zlákán podvodným inzerátem, bez znalosti jediného anglického slova přiletěl do New Yorku vydělávat dolary. Na letišti ho však nikdo nečekal a tak zoufale chytal davy za rukáv najít někoho, s kým by se mateřštinou domluvil. Zdaleka líp dopadl lingvisticky stejně nevybavený návštěvník, penzista, cestou k emigrantské dceři. Pobyl u ní půl roku, během něhož se pokoutně věnoval svému pùvodnímu povolání hodináře. Do vlasti se pak vrátil s mnoha tisíci vydělaných dolarù, aniž by ovšem informoval americký či český berní úřad.

Na světě funguje zhruba 250 amerických konzulátů, ročně udělujících 6 milionů vstupních viz různého trvání a oprávnění. Občas se vídám se svou bývalou studentkou, nyní ve vysoké funkci na State Departmentu. Svou kariéru zahájila vyřizováním žádostí o viza na konzulátu v Kahiře. Referovala mi o škále podvodů, s nimiž se pravidelně setkávala. Nejčastěji to byly žádosti o turistické vizum na jedno a totéž místo ve scénicky nepozoruhodném státě New Jersey, s početnou egyptskou komunitou, v níž se lze velesnadno ztratit. Na nářky odmítaných se údajně revanžovala mým oblíbeným rčením v učebně mezinárodního práva "Není mou povinností být populární."

Jakkoliv důkladný a dùmyslný je konzulární personál, jsou místa, kde nápor práce při nejlepší vůli nemůže pořádně zvládnout. Například konzulát v Santo Domingo (Dominikánská republika) vyřizuje ročně 160.000 žádostí o viza všemožného druhu. Podvody tam jsou spíš pravidlem než výjimkou a úředníci mají v průměru jen jednu minutu k pohovoru a rozhodnutí.

V roce 1997, Washington oznámil záměr v brzké budoucnosti zrušit vizovou povinnost pro občany ČR. Nic ale nenasvědčuje k uskutečnění takového kroku. Ten zmařilo příliš časté zneužívání návštěvních viz neoprávněným protahováním pobytu a výdělečnou činností. Roste počet odmítnutých žadatelů, zvlášť těch mladých, bez rodinných závazků, u nichž se předpokládá značná pravděpodobnost, že pobyt si protáhnou a budou pracovat načerno.

I majitel kýženého viza ještě nemá zcela vyhráno. Jak již uvedeno, vystavil mu ho úředník, spadající pod ministerstvo zahraničních věcí a po příletu se ale potká s úředníkem oné INS, větve ministerstva spravedlnosti. Navíc, proti rozhodnutí se nelze odvolat k soudu. Tuto novinku zavinila skuteènost, že postižení, jimž hrozila deportace, zneužívali justiční proceduru, protahovali ji do nekonečna, až se nahromadilo deportací pět milionů, případně oprávněných, ale nevykonatelných.

K O N E C




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku