Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 1.10.2004
Svátek má Igor




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Čeští exoti v Evropě
 >POLITIKA: Vzpomínky na skutečnost
 >INTERNET: Jak jsem neotestoval službu Internet Expres
 >PRÁVO: K Zákonu o zaměstnanosti
 >POLITIKA: Tři adresy v jedné ulici
 >PRÁVO: Akce občanské neposlušnosti u soudu
 >PENÍZE.CZ: Chcete také vydělávat na cenných papírech?
 >POLITIKA: Konec hladovky...
 >SPORT: Pozdně olympijské ohlédnutí
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Válka s Německem, 1938
 >MÉDIA: Bouračky a televize
 >SPOLEČNOST: "Paní ministryně, nestrašte lidi"
 >POVÍDKA: Hliníkové pouzdro na svačinu
 >PENÍZE.CZ: Reforma penzí nemusí být hra s nulovým součtem II.
 >TELEKOMUNIKACE: Hrátky s Telecomem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
1.10. POLITIKA: Vzpomínky na skutečnost
Václav Vlk

Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou. A to přesto, že Goebbels prohlašoval opak. Ani když se jedná o problém odsunu Němců z Česka a Polska.

Byli jsme dlouhou dobu přesvědčováni v novinách populárními komentátory i politiky, že problém odsunu Němců se vyřeší jednoduše: že vlastně o nic nejde. Že "jim" jde hlavně o to, abychom "morálně" odsoudili naše hříchy a viny a pak že už vše půjde jako po másle. Ukázalo se, že nic nebylo vzdálenější pravdě. Poslední události, pokusy o hromadné žaloby na Polsko a ČR a drsná a nekompromisní odpověď Polska, jednání německých a polských představitelů ukazují, že se "vyhnanci" a hlavně jejich vedení nespokojí s nějakými "omluvami". A že jde o peníze a majetek a politický vliv. Ukazuje se, že jakmile by Svaz vyhnanců začal vítězit na poli "odškodnění", přitvrdil by a kladl by další požadavky na Českou republiku a Polsko, jako je "návrat" vytvoření autonomie a podobně. Což by vedlo ke změně dosavadního více než padesátiletého mírového uspořádání v Evropě a mohlo by tak rozkolísat celou Evropu. To není žádná fantasmagorie, ale skutečnost. Za patnáct let od roku 1989 jsme se ve vztazích se sudetskými Němci dostali od slov o "omluvě" a prohlašování, že jde jen o "smířlivé gesto a uznání morální viny" z naší strany až k otevřeným pokusům určovat co budeme dělat a říkat, čí sochy smíme postavit, až po organizovaný pokus podáváním hromadných žalob k často neuvěřitelně rozhodujícím "evropským soudům" (viz zeď mezi Izraelem a Palestinci) změnit politický status quo v Evropě.

Je podivuhodné, že skutečný stav je zamlžován, omlouván, zkreslován. Jako by se čeští politici a novináři snažili za každou cenu zabránit skutečnému pohledu na problém. Celého "Svazu vyhnanců" a sudetoněmeckého Landsmanšaftu zvlášť.

V prvé řadě je potřeba přiznat, že se nejedná o žádný okrajový problém, ale z hlediska dalšího vývoje našeho státu o jednu ze základních otázek. Stát, který je v trvalém konfliktu, byť někdy dovedně skrývaném, s velkým sousedem a partnerem na takovéto praktiky může jen doplatit. Je nutno nahlas všude říkat, že Německo nikdy skutečně nezrušilo ze své strany nacistickou a pro nás a Evropu osudnou Mnichovskou dohodu. Ukázat, že právě tím, mimo jiné, dalo politický a právní základ vedení Landsmanšaftu k tomu, aby plynule navázali na myšlenky a činnost Henleina a jeho Sudetoněmecké strany. Jestliže se samo Německo pokoušelo o denacifikaci, ve vztahu k vyhnancům a hlavně sudetoněmeckým skupinám naopak podporovalo kontinuitu agresivní nacionalistické protičeské a protipolské politiky. S výjimkou ilegálních skupin jako byla "Stille Hilfe" neexistuje v Německu žádná skupina a nebo spolek, který by nepřetržitě již více než století hlásal protičeské postoje a pěstoval ve svých členech pocit jak nadřazenosti, tak toho, že se na něm druhá stana sporu dopustila neodčinitelného bezpráví.

K tomu, aby bylo možno takto formovat určitou skupinu obyvatel nějakého státu, musí být jak vnější, tak vnitřní podmínky.Vnějšími podmínkami bylo rozdělení Evropy na dva tábory, kdy Německo prostě využívalo "vyhnanců" a hlavně sudetských Němců jako nátlakové karty. Jak proti Československu a Polsku, tak proti SSSR. Takováto podpora však není nikdy zadarmo. Do čela vyhnaneckých organizací se dostali zarytí nacionalisté, občas i skuteční nacisté. V tomto duchu, přes řečnické ornamenty pokračují vyhnanecké organizace ve své agresivní politice dál .

Druhá stránka, kterou většina obyvatel ČR nezná, je otázka postavení sudetských němců v samotném Německu. Oficielně se na odiv staví úspěšná integrace sudetských Němců, hlavně do Bavorska. Málo anebo vůbec se nemluví o tom, že sudetští Němci jsou stále, jako sociální a politická skupina oddělenou a samostatnou částí "německého národa. A to ne zrovna obdivovanou.

Sudetští Němci se po odsunu z ČR potýkali s mnoha nepříjemnosti a nedůvěrou. Značná část tzv. říšských Němců je považovala za něco méně hodnotného, za jakési málo vzdělané a podivným nářečím mluvící přivandrovalce. Sudetští Němci se setkávali až s groteskními zkušenostmi, když mnoho "říšských Němců" například nechtělo vysídlence nechat spát ve volných místnostech, ale dávali je i s dětmi do stodol a chlévů. Chování vůči sudetským Němcům bylo občas až groteskní. Typickou ukázkou je příhoda, kdy říšská Němka osočila odsunutou Němku, že vyšívaný kapesník, který má, jistě někde ukradla, protože prostě žádní "sudetští Němci" prostě nemají vyšívané kapesníky.

Odsunutí Němci byli z praktických důvodů místně koncentrováni. Byli dlouhodobě ubytováváni například v bývalých budovách lágrů a nebo kasáren. Někde, jako v blízkosti Kasselu jim byla vyhrazena menší často úplně vybombardovaná města, aby tam žili "mezi sebou". Dodnes najdete v Německu města a vesnice, kde je většina obyvatel potomky sudetských Němců. Také to, že mnohdy se podle jmen pozná, kdo je a kdo není sudetský Němec (viz slavný film "Odsouzeni k hříchu"), vedlo k určité segregaci sudetských Němců.

Na jedné straně se tak sudetští Němci cítili ponižováni, na druhé straně jim německá politická representace mazala med kolem úst, čím více a hlasitěji křičeli proti Československu a Polsku (křičet například proti SSSR a dnes Rusku ohledně Východního Pruska se nedoporučuje a v podstatě ani netoleruje).

S pocitem druhořadých občanů, vyhnáni a bez majetku, v situaci kdy ti, co nejhlasitěji křičeli o právu na sebeurčení a hajlovali a měli zásadní vinu na osudu sudetoněmecké menšiny, se opět dostávají do čela, neměli sudetští Němci moc na vybranou. Protože právě vyhnanecké organizace měly a mají v rukou jak moc, tak peníze, které plynou ze spolkového rozpočtu. Vykořenění a zděšení lidé, kterým již od dob jejich dědů jejich vůdci slibovali vítězství nad Bémáky a kteří si prožili opojení ze splnění snu o připojení k Říši, se najednou za pár let z vítězů stali žebráky

Vývoj v Landsmanšaftu také ovlivnilo, to, že vyhnání či odsun, postihlo i ty sudetské Němce, kteří byli jak s ČS republikou smířeni, pracovali v čs. úřadech, posílali často své děti na výuku češtiny a dokonce mnozí dobrovolně přísahali věrnost Československu. Tito lidé pak sloužili jako odstrašující příklad k tomu, jak se povede těm, kdo budou chtít spolupracovat s Čechy.

Politickou a ekonomickou moc v sudetoněmeckých organizacích tak převzaly kruhy, pro které bylo výhodné pěstovat pod nepříliš silnou demokratickou rouškou staré ideály, které vytýčil Henleien. Stačí se podívat na základní Prohlášení Landsmanšaftu či navštívit jejich www stránky a věc je jasná. Hlavním zločincem jsou Beneš a Češi. V prohlášení je jako cíl vyhlášen návrat do "starých území" vytvoření Sudetenlandu a jeho autonomie až po odtržení. Na ruku jim také hraje to, že Češi a sudetští Němci se vlastně vůbec od roku 1945 neznají. Sudetští Němci například většinou vůbec nechápou, proč Češi trvají na tom, že je Němci chtěli vyvraždit. Považují to za nepravdu.

Tyto skutečnosti se z různých důvodů čeští politici snaží zastírat již 15 let. Po celou tu dobu vedení Landsmanšaftu a s nimi spojené politické kruhy útočí na ČR. Až po pokus znemožnit vstup ČR do EU. Když toto nevyšlo a otevřením hranic se ekonomická propojenost ČR s Německem a zapojení do EU zvětšuje, pokouší se změnit pro ně nepříznivou situaci dalším stupňováním vyhrůžek.

Polsko odpovědělo rázně. A jedině možně. Česká representace však mlčí. Nesmyslně a hloupě. Protože se ukazuje, že právě teď by byla možnost dostat se z defenzívy. Německá vláda začíná chápat že strašák "Věčně včerejších" začíná škodit i Německu. Právě teď musí česká vláda zaujmout jasné stanovisko a dosáhnout nějaké dohody s německou vládou. Možná je to poslední možnost nadlouho. Zvítězí-li CDU/CSU a stane-li se kancléřem Stroiber, lze očekávat jeho rychlé spojení s nejprotičeštějšími kruhy v Rakousku a pak by už skutečně šlo do tuhého.

Sudetoněmečtí předáci přesvědčili většinu našich bývalých spoluobčanů o tom, že Beneš byl horší než Hitler. Že Československo byla odporná diktatura a Hitlerovo Německo výborný stát a jejich záchrana. Pokusili se o tom přesvědčit i EU. Což naštěstí nevyšlo.

Co se jim však za vydatné pomoci spolkových špiček povedlo, že dokázali doslova vygumovat sudetským Němcům vzpomínky na skutečnost a nahradit je zapomněním. Velká část sudetských Němců je dnes hluboce přesvědčena, že oni se ničeho nedopustili. A že jsou jen obětí nebývalého a ničím neodůvodněného násilí. A že na jejich straně je "právo" a morálka".

Je čas. Čas něco dělat. Říci jasné a rozhodné slovo. Zamlčování, lavírování a výmluvy vedly za 15 let jen k tomu, že se mezi obyvateli ČR, Polska a odsunutými Němci zvedla jen větší nenávist. Ústupky pak vyvolaly u předáků Landsmanšaftu dojem, že čeho nedosáhli válkou, mají naději dosáhnout teď.

Jestliže toto nebezpečí pro Evropu pochopil německý kancléř, je na čase, aby to pochopili i naši politici.




Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku