Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 12.10.2004
Svátek má Marcel




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Vládci razítek
 >ARCHITEKTURA: O betonových krabicích a zlých cizincích
 >PRÁVO: Policejní kontroly poslanců aneb od demokracie k diktatuře
 >VZPOMÍNKA: Grenada
 >RODINA A PŘÁTELÉ: To jsme to vymňoukli
 >ŮVAHA: Gross vlna se starým obsahem
 >SPOLEČNOST: Normalizace ve zdravotnictví
 >PSÍ PŘÍHODY: Z jedné misky
 >HISTORIE: Madeira a náš poslední král
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Zvonek na Boha
 >MÉDIA: Pokrytectví milionového páru
 >KNIHA: Zkušenost s čínskými akademickými funkcionáři
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Úžasné novinky z Německa
 >PENÍZE.CZ: Stavební spoření si pod sebou podřezává větev
 >EKONOMIKA: Po týdnech růstu přední americké trhy ztratily

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
12.10. Z MÉHO PODKROVÍ: Úžasné novinky z Německa
Albert Salický

Něco jsem doma před časem předělával a musel rozpojit kabely od muziky. Abych nesakroval jen tak do ticha, nebo si nedej bože nezačal při práci zpívat, pustil jsem si rádio, které jinak odpočívá v koutě. Zaprášené, řekl by básník. Ne však u mne. Jednak nejsem básník, ale především nenávidím prach a tak oprašuji i to nepotřebné rádio.

Velice rychle jsem zjistil, že co se týče hudby, nechytím nic snesitelného. Nakonec jsem zvolil bavorskou pětku, což je čistě zpravodajská stanice, kterou poslouchám v autě když jezdím po městě. Vysílá zprávy každou čtvrthodinu, což je praktické. Salzburg je malý a ta čtvrthodina je tak akorát. Bavorský rozhlas se tradičně k problémům celého Německa (někdy to vypadá jako "ostatní Německo", má to historické kořeny a je to milé) vyjadřuje bez servítku. Tentokrát mě zaujaly dva "nové a překvapivé" problémy. Mizerné výsledky průzkumu kvalit německých učitelů a selhání armády v Bosně. Podívejme se na to blíže.

Nějaká vládní komise, šokovaná špatnými výsledky německých školáků, zejména v mezinárodním srovnání, udělala průzkum kvalit učitelstva. Ukázalo se, že jsou učitelé všeobecně málo vzdělaní, málo komunikativní, jejich pedagogická výbava je nedostatečná, mnoho jich vykazuje burn-out syndrom a ti ostatní jsou prostě laxní a celkově otupělí bez další diagnózy. Kromě toho je pedagogický sbor příliš feminizován. Německo je z toho v šoku. Co ale očekávali? Na to nemuseli posílat za drahé peníze komisi specialistů.

Pracoval jsem před léty na rozhraní mezi zdravotnictvím a školstvím a už tenkrát se říkalo, že učitel je člověk, který se pět dní v týdnu probouzí s myšlenkou na sebevraždu, aby po těžkém vnitřním boji přece jen vstal a šel další den odučit. Také se říkalo, že ve školství může působit každý kdo udrží křídu a moč. Učenliví Němci se to museli nějak domáknout a rozhodli se české školství dohnat a předehnat. A vidíte? Už je to tady.

Viděl jsem za ta léta tam i zde mnoho plánů jak školství zlepšit. Nepomohlo nic, uvědomělost ani závazky, reorganizace ani revize, sliby zvýšení platu ani chirurgické zmenšení poprsí. Já si nemám co nechat zmenšit, ale návrh bych měl také. Totiž povolání učitele zcela zrušit. Školu by vedli manageři a učit by chodili lidé z praxe. Takzvaná pedagogická kvalifikace je přeceňovaná. Spousta lidí pedagogický talent prostě má a musí jim stačit jednoduché zaškolení. A kdo talent nemá, tomu nepomůže ani písemná příprava.

S pedagogickou teorií je to jako s píchačkami u vrátnice továrny. Neřeknou nic o kvalitách zaměstnance ani o jeho výsledcích, ale běda kdyby přišel pozdě! Kontrolovat teoretickou připravenost učitelů znamená kontrolovat kontrolovatelné a vykašlat se na to podstatné, totiž jestli je učitel schopen žákům něco dát. Naproti tomu v profesionálním vzdělávání vládne zcela jiná atmosféra. Lidé za to, že přednášejícího mohou poslouchat, dokonce platí. Což v základním školství samozřejmě nejde, předpokládejme však, že by přednášející kvalitu svého výkonu udrželi. I polevit přece znamená zbytečnou námahu.

Jak však profíky k podílu na výuce dětí přimět? K jejich motivaci navrhuji vytvořit mnohavrstvou strukturu odměn. Pro jednoho důraz na sociální zodpovědnost, pro druhého zdroj vedlejšího příjmu, pro třetího nalezení smyslu života a například pro mě by stačilo upozornit na školačky v minisukních.

Problémy reformy školství pochopíme nejlépe na příkladu socialismu s lidskou tváří. Tedy ti nemnozí, co si to jestě pamatují. Komunismus reformovat zevnitř nebylo možné. Na to ale hoši přišli pozdě. Teprve po dalších dvaceti letech pochopili zodpovědní soudruzi, vedeni tradičně sovětským vzorem, že jim bude lépe, když se nechají reformovat zvenčí. Vymysleli si tedy samet a jim lel0oe než kdy dřív. Ale jak můžeme reformovat školství zvenčí? Poslat na ně armádu? Policii? Jihočeské matky? Železného? Giňu? Pražskou židovskou obec? RRTV? Poraďte...

Horší je to ovšem se selháním Bundeswehru na zásahu modrých přileb v Bosně. Ukázalo se, že v době jejich působení byl v jimi spravované oblasti zabit nějaký člověk. Tedy Srb. Opět tedy velká komise a zdrcující odhalení: vojáci nebyli na situaci v Bosně dostatečně připraveni. Jednak byli špatně vyzbrojeni, dále špatně organizováni, ale hlavně nebyli psychicky připraveni na násilí, které tam vládlo! Je tedy do budoucna nezbytně třeba...atd. Tak to dopadá, když se armáda stydí za to že je armádou tak dlouho, až úplně zapomene, k čemu že tedy je. Kdyby pitomci alspoň četli odbornou literaturu. Například by se dozvěděli, že "život vojáka je život rušný, občas spojený i s opravdovým nebezpečím." (A. Maurois, Mlčení plukovníka Brambla.)

I zde se tedy Němcům podařilo dohnat a předehnat. Když jsem sloužil v ČSLA, byla strategie i taktika celé armády podřízena dosažení jediného cíle: zabránit mimořádným událostem. Což nebylo tak snadné. Občas bylo prostě nezbytné vyjet alespoň s nějakým náklaďákem. Poslat vojáky na pochoďák. Pustit na vycházku. Byl jsem přidělen jednomu kapitánovi, který byl takový hrdina od Dukly, že mu museli trpět i těžký alkoholismus. Mým úkolem bylo ho celý den hlídat. Když jsem neuhlídal, musel jsem ho najít. Pak zavolat řidiče a nechat odvézt domů. Dělal jsem to denně, mimořádné události jsem zabránil, ale té borovičky co jsem musel vypít! Bez dvou, tří štamprlí mi soudruzi z hospody opilého kapitána totiž nevydali.

Pak mě chytla hlídka když jsem jel stopem, v civilu a v autě západního turisty. To byl trojnásobný průser, trojnásobná basa. A výsledek? Čatárský, veď viete. Netreba nám mimoriadnych událostí... Škoda že nás tenkrát taky neposlali na nějakou mírovou misi. My bychom jim ukázali, zač je toho loket. Nebo půllitr...

Salzburg, září 2004




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku