Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 19.10.2004
Svátek má Michaela




  Výběr z vydání
 >PRÁVO: V minulosti nebo mimo mísu?
 >POLITIKA: Gott a Vondráčková pro policejní stát
 >ARCHITEKTURA: Podzim v Plečnikových zahradách
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Konverze vrchu Mrázovka na park pokračuje
 >VESMÍR: Vedle jak ta jedle
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Dvě vdovy, aneb čas plyne
 >BRNO: Ještě o referendu
 >PSÍ PŘÍHODY: Bloudění za humny
 >POLITIKA: Volební neúčast láme rekordy
 >KNIHA: Český rozhovor v čínském rozhlase
 >SVĚT: Co může dnešní Evropa nabídnout světu
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Anekdoty z německé ekonomiky
 >ÚVAHA: Siréna
 >PENÍZE.CZ: Dupe nosorožec po podepsaných smlouvách?
 >VZPOMÍNKA: Gottwald na stokoruně

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
19.10. SVĚT: Co může dnešní Evropa nabídnout světu
Lubomír Ptáček

Historie hodnotí lidská společenství (státy, říše, národy, náboženská společenství) zejména podle toho, co původního, trvalého a nezaměnitelného dokázala dát světu. Jinými slovy, důležitý je přesah každého společenství do věčnosti. Může pochopitelně nabývat i záporných hodnot a rozpoznání znaménka není vždy jednoduché. Každá etapa lidských dějin nemusí být tak jednoznačně zavrženíhodná jako například fašismus nebo komunismus. Uvažujme nicméně o pozitivních zápisech do historické paměti lidstva.

Dávné, méně dávné i nedávné evropské přínosy jsou nepopiratelné a staly se trvalými hodnotami pro tu část lidstva, která jim rozumí a která je přijala za své. Zrození evropských hodnot nastalo nejspíše v antickém Řecku s jeho demokracií a vzdělaností. Jenom bohové se Řekům příliš nepovedli a ani se ve svých úřadech na Olympu dlouho neohřáli. Bohu, teď už jedinému, se mnohem lépe dařilo v židovském prostředí Blízkého Východu, odkud vzešla dvě pro Evropu nejdůležitější náboženství: judaismus a navazující křesťanství, jež na další dva tisíce let určovalo evropské i světové dějiny.

Učenlivými Řeckými žáky byli Římané, kteří rozvíjeli další antické hodnoty jako vojenství, právo, umění a i samotnou demokracii. V průběhu staletí pak můžeme sledovat větší či menší evropské přínosy ke světovému materiálnímu i duchovnímu dědictví a jistě není panevropským šovinisem tvrzení, že ve srovnání s jinými společenstvími je evropský historický přínos přece jen nejvýznamější. Feudalismus, renesance, humanismus, náboženské reformace, osvícenství a znovu demokracie, na niž se od antiky už nikdy nezapomnělo. Průmyslová revoluce, rozkvět vědy, umění a vzdělanosti.

Jenomže jak je tomu v současnosti? Dopusťme se podobného zjednodušení i na Evropě jednadvacátého století, považujme ji na chvíli za jedno jediné společenství a položme si otázku, čím současná Evropa přispívá ke společnému osudu světa.

Největší změny od konce druhé světové války nastaly v Evropě na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Většina z nás, i těch dosud mladých, má tyto události ještě v živé paměti. Rozpadl se komunistický blok, změnily se hranice, vznikly nové či staronové státy, rozplynula se moc neokoloniálního Ruska nad střední Evropou. Vlastně za poslední velký přínos Evropy celému světu od konce války do rozpadu komunistického impéria můžeme považovat statečnou a trpělivou obranu svobody a demokracie západoevropskými státy před komunistickou totalitou. Připusťme, že za vydatné pomoci Spojených států amerických, avšak i evropské zásluhy jsou nepopiratelné.

Euroatlantická civilizace je tedy na nějaký čas zachráněna a Rusko, které by tak rádo zůstalo světovou velmocí, se této civilizaci musí chtě nechtě přizpůsobovat. Možná jen dočasně – než znovu nalezne účinný způsob, jak získat váhu ve světové politice.

Teď zformuluji poněkud nešikovnou větu, ale nevím, jak lépe vyjádřit současný stav. Totiž, že nejvyšší hodnotou euroatlantické civilizace je ona sama, tedy euroatlantická civilizace, jejíž kořeny sahají do antického Řecka a na Blízký východ.

Pojem „euroatlantická civilizace“, nám ovšem nesmí zastřít rozdíl mezi tím, co je „euro“ a co je „atlantické“. Od klopotného úvodu se dostávám k tomu, proč vlastně obtěžuji laskavého čtenáře tímto traktátem: Evropa současnosti je sice neoddělitelnou součástí této civilizace, avšak její momentální přínos světu, podle mého názoru, je nulový, zanedbatelný, anebo alespoň pro současníky nepostřehnutelný. Jinými slovy, Evropa sice užívá plodů svého dvoutisíciletého úsilí v podobě svobody, demokracie a materiální hojnosti, což jistě není málo, a co do uspořádání dejme tomu může být příkladem hodným následování, avšak stěží lze najít něco, co by bylo možno označit za její přínos celému lidstvu. A to na rozdíl od Severní Ameriky, která v přítomné době, kromě jiného, mnohem lépe umí rozpoznat a pojmenovat zlo, jež naši civilizaci ohrožuje a umí mu čelit i přesto, že evropským příspěvkem k tomuto boji jsou zejména klacky naházené Americe pod nohy.

Evropské intelektuální kruhy, které se tradičně opájejí představou vlastní nadřazenosti, téměř vždy tíhly k levici, přesvědčeny, že je špatné, když moc je v rukou těch ekonomicky úspěšných. Ono to zřejmě špatné je, ale nic lepšího zatím nikdo nevymyslel, jak je patrno například z historie 20. století. Nejpřesněji vyjádřila ideu levice bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová: „Usilujete o to, aby bohatí zchudli i za cenu toho, že chudí budou ještě chudší“. Právě v tomto si myslím, že je Severní Amerika podstatně dál: existuje tam méně závisti a víc pochopení pro hromadění bohatství jako prostředku pro dosažení jiných cílů. Obávám se, že evropští intelektuálové, zvláště právě ti levicoví (myslím, že nejvíc bychom jich našli ve Francii), bezcílně bloudí v neplodných myšlenkách typu pacifismus, appeasement, multikulturalismus, antisemitismus, ekologismus apod. a že jejich názory ochotně přebírá evropský establishment, který snad ani nechápe, s jak třaskavou látkou si pohrává, když projevuje tak velkorysé pochopení k terorismu všeho druhu jenom proto, že škodí Americe.

Je pravda, že Evropa současnosti čelí drtivému ekonomickému, migračnímu a etnickému tlaku. Bohatší země třetího světa si postupně osvojují některé euroatlantické hodnoty, zejména ekonomické, jimiž při své levné pracovní síle tvrdě konkurují Evropě, zatímco evropská životní úroveň, svoboda, demokracie a sociální politika je pro obyvatelstvo chudších zemí stále ještě natolik lákavá, že dochází k jeho nezvládnutelné migraci do Evropy. Následný etnický tlak pak pociťují prakticky všechny ekonomicky vyspělé evropské země. Jenomže kdy bylo v Evropě lépe? Nelze říci, že by někdy zažila šťastnější či dokonce šťastné období, leč i v těch nejhorších dobách uměla vyorat do půdy zvané světová historie hlubokou brázdu něčeho nového a objevného.

Myslím, že Evropa současnosti se nalézá v hluboké intelektuální a hodnotové krizi. Snad myšlenka společné unie všech evropských národů by se jednou mohla stát leitmotivem onoho žádoucího přesahu, avšak stále je jen ve stavu zrození a tápání. Trpí přemírou byrokracie, ochranářstvím, vysokou mírou přerozdělování, poručnictvím, nedostatkem konkurenceschopnosti, neschopností ke společné akci. Zásadní odlišnost Evropy od jiných sjednocených celků (USA, Rusko) spočívá právě v její kulturní, etnické, náboženské a ekonomické nesourodosti, trpké historii a tradiční národnostní nesnášenlivosti. Pokud by se všechny tyto překážky podařilo překonat zejména v duších evropského obyvatelstva, aniž by bylo nutno obětovat ony euroatlantické hodnoty, mohla by Evropa po delší době zase obdarovat svět něčím novým. Musela by ale pochopit, že kvůli etnickým, národnostním, náboženským a do jisté míry ani ekonomickým (i když ty jsou nejcitlivější) problémům nemá smysl opouštět ideu evropanství a vracet se k primitivnímu nacionalismu a k bigotní religiozitě, což jsou jen zastávky na cestě do pekel.




Další články tohoto autora:
Lubomír Ptáček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku