Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 28.10.2004
Den vzniku samostatného Československa




  Výběr z vydání
 >DOKUMENT: Prohlášení SOCR ČR k návrhu zákona o prodejní době
 >PRÁVO: Co nám ukazuje kauza „Kořistka“
 >AMERICKÝ STAV VĚCÍ 7: K břehům připlout
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Máme holé ruce! (Mezi Evropou a svobodnou Evropou)
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Vášně, hmoždinky a Archimedes
 >EKOLOGIE: Arne Naess
 >SPOLEČNOST: Demokracie není názor, ale stav věcí obecných
 >POZNÁMKA: Zdeněk Kořistka - Mrva naší doby
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Chleba jak kolo od vozu
 >FEJETON: Poprava květinky aneb Kdo řeže květy, jakých se dočká plodů
 >PRÁVO: Jak je to s těmi odposlechy
 >PSÍ PŘÍHODY: To je pro havrany, ne pro psy!
 >FEJETON: Pražáci a Brňáci
 >POLITIKA: Ať senát schvaluje deficitní rozpočty
 >KULTURA: Incognito

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
28.10. AMERICKÝ STAV VĚCÍ 7: K břehům připlout
Ota Ulč

Alternativě přistání na mezinárodním letišti, i když třeba s falešnými papíry, dá přednost každý racionálně uvažující tvor se zaječími úmysly. V nejhorším případě mu hrozí deportace tam, odkud se dostavil. Přemnozí ale příležitost k takové cestě nad oblaky nemají. Číňané, zejména z jižní fukienské provincie, po mnohé již generace se rozhodují pro život v zámoří a volí riziko pobytu na palubě či spíš v podpalubí lodí problematické odolnosti zejména v bouřlivých podmínkách.

Jde o drama o několika jednáních a děj se opakuje jen s pramalými obměnami. Začíná transakcí s reprezentantem zločineckého pašeráckého syndikátu. Tento takzvaný snakehead („hadí hlava“) zaručí dodání do Mei-kuo („Krásná země“ čili USA) za krutě vysokou cenu ve výši mnohaletého průměrného platu. Na něj se složí rodina, příbuzní, část vesnice, za předpokladu, že jim to šťastný absolvent cesty bude splácet.

V určený den po soumraku se dostaví, řekněme, sto pasažérů na obstarožní loď s jakousi registrací a podivnou posádkou. Před sebou mají asi tak patnáct tisíc kilometrů zaoceánské plavby, trvat to bude pět, šest týdnů. Utrpení pobytu v kontejnerech, které přepravci zvenčí zamknou a bude jen na jejich blahovůli, kdy zas odemknou. K jídlu poskytován příděl vody, rýže, burských oříšků a trocha zeleniny. Spaní na kovové podlaze a k vyměšování bývá k dispozici jeden kbelík pro muže a druhý pro ženy. Za kymácení ve velkých vlnách pak ledacos vyšplouchá. Průměrně jednou za týden smějí nešťastníci z hanebné kobky k zalknutí vyjít v noci na čerstvý vzduch a umýt se ve slané vodě.

Hlídači, nezřídka Kambodžané, veteráni jednotek Polpotových hrdlořezú, se chovají způsobem, příhodným jejich reputaci. Po večerech popíjejí pivo na palubě a k občertsvení si přiberou některou z pasažérek, kterou pak po několika hodinách radovánek navrátí. V kontejnerech bez oken a dostatečné ventilace nezřídka dochází ke smrti udušením a též hladem. Pohřeb se řeší odhozením do vln.

Americké pobřeží je sice hodně dlouhé, ale rovněž značná je výkonnost střežící pobřežní služby. V současné době tato Coast Guard pochytá snad každou pašeráckou loď, dostatečně pošetilou, že by se pokusila proniknout do přístavu. Proto kapitán zastaví v mezinárodních vodách a náklad přeživších pasažérů svěří rychlým člunům, které pak s nimi pílí ke břehu. Ale ani toto řešení se již příliš nedaří a proto loď raději pokračuje v plavbě jižním směrem, podél Mexika a zastaví až ve vodách Guatemaly, kde dojde k vylodění.

Vstupem na pevnou půdu anabáze nekončí. A může trvat ještě další dva, tři měsíce hodně nepříjemné zkušenosti v rukách místních gangsterů téhož syndikátu. Napřed pobyt v bezpečném domě v Guatemale. Poté krušná cesta přes celé Mexiko, zpravidla v nákladních autech, v úkrytu pod dodávkou zboží, nejspíš ovoce. Konečně příjezd k americké hranici a tam vyčkávat třeba týden na správný okamžik, než dojde ke kroku na opačnou stranu. Když to dobře dopadne, tam bude čekat minivan se začerněnými okny a nastává poslední etapa s dodáním na konečnou zastávku do Los Angeles.

Teprve pak hadí hlavy inkasují svou vyděračskou cenu. Poněvadž cestou došlo k některým úmrtím a nebožtíky, jak známo, nelze přinutit k platbě, o to víc se se účtuje přeživším, aby původně plánovaný zisk mohl být dosažen. Zdráhající dlužník je snadno přinucen, jak potvrzují četné hrůzné precedenty. Tedy i takto se množí řady ilegálů, 300 tisíc jich ročně, nikdo přesně ani nepřesně neví.

Došlo k pochytání lodí i na opačném konci Ameriky, u Atlantického břehu. I tam se prosadila čínská mafie s plavidly nevalné kvality. Jak se tam vůbec dostaly? Předpokládám, že neriskovaly - a pokud riskovaly, tak nepřežily – přespříliš bouřlivou trasu kolem Hornova mysu, a tak jim nezbývalo, než se rozhodnout pro cestu panamským průplavem a přitom uniknout podezření.

V roce 1993 loď jménem Golden Venture (èili "zlatý odvážný podnik") objela zemìkouli a po 120 dnech dorazila s 300 pasažéry až do New Yorku, kde v písku uvízla pár krokù od koneèné stanice metra. V podpalubí napìchovaní chudáci, krmení jednou dennì poloshnilou rýží, s všeho všudy jedním záchodem k dispozici, za tento servis zaplatili gangsterské organizaci jménem Fuk Èing 30.000 dolarù na osobu. A teï je u newyorského bøehu pochytali a k zadlužení jim pøibyly vyhlídky deportace.

Hledají se méně strastiplné varianty. Napøíklad zakoupit letenku na Bahamské ostrovy, teï již i adresu nìkterých významných èeských tuneláøù. V hlavním mìstì Freeport vyèkat na pøíjezd lodí spoleènosti jménem Discovery nebo Sea Escape, které tam dorazí ètyøikrát týdnì z Floridy. Ty jsou totiž zdrojem snadného zisku. Dostaví se pašerák s kumpány, každý z nich zaplatí za cestu nìco pøes 100 dolarù. Odjezd v osm hodin ráno, pøíjezd do Freeportu v jednu hodinu odpoledne. Pasažéøi se odeberou na souš se žlutou cedulkou, opravòující k návratu na loï. Jeden z takové skupiny s tuctem cedulek se odebere a zájemcùm odprodá - až dva tisíce dolarù za kus. Návrat na loï, zpáteèní cesta a je to. Zástupce imigraèního úøadu vyzve, aby se k nìmu dostavili k pøešetøení neobèané USA. Zájemci o ilegální vstup se ovšem nedostaví. Poèet pasažérù není kontrolován, všichni dostanou celní prohlášení. Když dorazí do amerického pøístavu, vyplnìný formuláø odevzdají, nikdo se jich na nic nebude ptát a jsou tam, kde chtìli být. Tak to fungovalo ještì v nedávné minulosti a tøeba cesta zùstává otevøená dodnes.

Ostrovy Karibiku jsou ovšem značně blíž než je Čína, neputuje se v nedýchatelných kontejnerech, ale pěkně na čerstvém vzduchu. Směrem k Floridě míří přeplněné bárky, dokonce i předpotopní vory. I zde ovšem hrozí nebezpečí, obtíže, zklamání, častá nepoctivost a třeba i zločin.

V Dominikánské republice, poslední teď dobou oblíbené adrese českých turistů,

se tento druh pašování stal kvetoucím byznysem. Je to hlavní zdroj obživy pro tucty pobřežních usedlostí, podílí se na něm politici, senátoři, zákonodárci inkasují svůj podíl, takže nelze realisticky předpokládat upřímnou snahu státu takový zdroj příjmů utlumit. Z celé latinské Ameriky Dominikánská republika se stala největším importérem motorů k pohonu rychlých člunů. Ve vzdáleností pouhých 110 mil úžinou jménem Mona je totiž

Portoriko, které sice nemá status státu USA, ale do této federace patří. (Takže tam stačí vlézt do letadla a domácí linkou dorazit do NewYorku.) Žel, tamější vody jsou značně zrádné, obtížně zvládnutelné zejména pro malé čluny. Nezřídka se stává, že lišácký kapitán, poté co inkasoval peníze za přepravu, okruhem – takzvané desecheo - se vrátí k původnímu břehu a pasažéry vysadí, s lživou informací, že cesta se povedla.

Odhadem deset až dvacet procent těchto lodí ztroskotá. Video, pořízené portorikánskými celníky, zaznamenalo hrůzu, jak žraloci pozřeli padesát takových trosečníků.

Americká pobøežní služba (ona Coast Guard), hlídající vody Karibského moøe, má plné ruce práce. Jednak pídí po pašerácích drog, jednak po ilegálnì pronikajících cizincích. V porovnání s USA, životní úroveò ostrovanù je vesmìs podstatnì nižší. Zejména v pøípadì èernošské republiky Haiti, té druhé nejstarší a stále zdaleka nejchudší v západní hemisféøe, se nelze divit iniciativám ubožákù odplout za zlatou vidinou. Bídné bárky, zflastrované vory se ne vždy úspìšnì potýkají s velkými vlnami a rovnìž s hladovými žraloky. Americké støežící lodì vyloví pøeživší troseèníky a odexpedují je zpìt: tìžko mùže negramotný ostrovan uplatòovat nárok na poskytnutí azylu z dùvodù politického pronásledování, zejména když diktatura na ostrovì už pominula, na rozdíl od setrvávající bídy. Postoj Washingtonu ostøe kritizovaly rùzné organizace, obviòující vládu též z rasismu: èerní Haiané musí zpìt, kdežto uprchlíci z Kuby mohou zùstat. Teï už ale ani tato výjimka neplatí. Ve snaze zabránit opakování krize z léta 1994, kdy 30.000 Kubáncù pøiplulo na Floridu, Washington zrušil dosavadní praxi udìlování automatického azylu a v kvìtnu 1994 uzavøel dohodu s Castrem, který se zavázal nedobrovolnì navrátivší bìžence netrestat. Už došlo k navrácení několika set osob. V roce 1997 americká pobøežní služba zadržela ukradené plavidlo a donutila posádku k návratu. Doma se jim Castrùv soud revanžoval výmìrou trestu v trvání od 8 do 20 let vìzení. Pøitom zmínìná americko- kubánská vládní dohoda obsahuje klausuli o výjimce v pøípadì odùvodnìného pøedpokladu (deemed likely - "mohlo by dojít") pronásledování. K uplatòování výjimky dochází prapodivnì, zejména v pøípadech celebrit, rockových tajtrlíkù, hráèù první basebalové ligy. Též dlužno dodat zajímavost, potvrzenou rozhodnutím Nejvyššího soudu, že na rozdíl od troseèníkù, vylovených z moøe, ten, jemuž se podaøí nohou dotknout amerického bøehu, automaticky tak získává právo na tzv.due process, justièní proceduru, kterou lze poøádnì protahovat.

Cestou přes Dominikánskou republiku se snaží emigrovat nejen místní domorodci či sousední ostrované, ale i zájemci z celé jihoamerické oblasti, z všemožných končin světa, včetně Evropy východní i západní. Pokud je americká pobřežní služba pochytá, udílí jim pokutu ve výši dvou dolarů na osobu. Dotyčné ovšem nominální poplateček neodradí, pokusí se příště.

K O N E C




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku