Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 5.11.2004
Svátek má Miriam




  Výběr z vydání
 >USA: Amerika – day after
 >POLITIKA: Teď, když máme, co jsme chtěli…
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Nudle u nosu
 >ÚVAHA: Definice komunizmu jako politického systému
 >POLITIKA: O dvou slušných kandidátech v jednom obvodě
 >ÚVAHA: Boom
 >PSÍ PŘÍHODY: Složité vztahy
 >EKONOMIKA: ČNB bude úroky zvyšovat jen pomalu
 >OSOBNOST: Josef Vavroušek
 >POLITIKA: Moc podivný podpis
 >PENÍZE.CZ: Jak minimální mzda zvyšuje nezaměstnanost
 >AMERIKA: To je neštěstí! To je neštěstí!! Vyhrál Bush!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Svobodné volby! (Dialog s mocí)
 >EKOLOGIE: Ambrozek má pravdu - už by se na to měl "vysrat"
 >AMERIKA: Je vymalováno

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
5.11. POLITIKA: Teď, když máme, co jsme chtěli…
Martin Stín

Při sledování nezájmu o zítřejší volby a způsobu, jakým vedou parlamentní strany volební kampaň, se mi vybavují slova známé budovatelské písně v její posměšné lidové verzi, navazující na vítězoslavný začátek výrokem „…lehneme si do trávy.“

Po celou dobu okupace Československa nacisty lidové podání udržovalo víru, že po jejich vyhnání vypukne svoboda, demokracie, svoboda tisku a nastane ráj na zemi. Stačily tři roky, aby jednu totalitu vystřídala jiná, byť sofistikovanější, tvářící se neškodně, mnohými proto z počátku vítaná. Pak jsme si dalších čtyřicet let mezi sebou potají šeptali, že jednou vezme komunisty čert, vypukne svoboda, demokracie, svoboda tisku a nastane ráj na zemi. Po patnácti letech jsou komunisté jednou z nejdůležitějších politických sil v zemi, vládu jedné strany nahradila oligarchie špiček parlamentních politických stran, ovládaných ze zákulisí bůhvíkým, svobodu tisku nahrazuje přísná autocenzura, umlčující mimoparlamentní politická hnutí a strany a nezávislé osobnosti, ráj nenastal. Spravedlivě ale musím přiznat, že fungují mechanizmy, s jejichž využitím bychom mohli účinně měnit poměry v zemi, kdybychom se k tomu odhodlali. Jinak řečeno, současní držitelé moci zatím nepovažovali za nutné hájit své pozice silami represivního aparátu. Tím není řečeno, že by to nezkusili, kdyby je hněv lidu zahnal do kouta. O tom se již přesvědčili třeba političtí vězni na chodbě přerovského soudu nebo nověji výtvarník Štěpán Mareš, jehož stíhá policie za zesměšnění Stanislava Grosse parodováním jeho „upřímného“ billboardu nahrazením jeho tváře zobrazením Usámy bin Ládina.

K výdobytkům demokracie přistupujeme podle zásady „lehko nabyl, lehko pozbyl“. Demokratické mechanismy pokud možno nevyužíváme, trpně přihlížíme, jak s našimi svobodami a možnostmi hospodářského a kulturního rozvoje kupčí bezskrupulozní nepočetná seskupení politiků a úředníků. Jejich moc se opírá o hlasy aktivní menšiny národa, která v den voleb zabloudila k urnám. Revoluční zápal z přelomu let 1989/1999 dávno vyprchal, na scéně není nikdo, kdo by měl jasnou vizi dalšího rozvoje země. Politika se stala vyprázdněnou, od ideí oproštěnou technologií přetahování o moc, jehož jediným motivem je individuální a skupinový prospěch nepočetných účastníků hry. Většina národa s tím nechce nic mít, v soukromí i na veřejnosti nadává na poměry, tentokrát ve víře, že se za to nikomu nic nestane.

A tak podle předpovědí agentur pro průzkum veřejného mínění v pátek a v sobotu až dvě třetiny voličů obejdou volební místnosti širokým obloukem. Budou říkat, že jejich hlas nic nezmění, že si z nabídky politických stran nevyberou. Kdyby si ale prohlédli volební lístky, odhalili by medii zčásti utajovanou skutečnost, že vedle parlamentních stran kandiduje ještě několik dalších, takže nabídka je širší a vybrat se možná přece jen dá. Ostatně do Senátu se volí jednotlivci a nahlédnutím do kandidátních listin lze snadno zjistit, že se na nich vyskytují zajímavé osobnosti, jejichž vpád na půdu Senátu by možná tento lidem obecným podceňovaný orgán probudil k novému životu. Jiní budou říkat, že nejdou k volbám, protože Senát považují za zcela neužitečný orgán. Budiž, nebudu nikoho přesvědčovat o užitečnosti Senátu, byť jsem o ní přesvědčen. Ale současně probíhají volby do krajských zastupitelstev, a ta svou činností již dnes výrazně a bezprostředně ovlivňují život v regionech. Ve vlastním zájmu bychom se proto měli vyjádřit k tomu, kdo v nich bude zasedat. A hlavně: senátoři a krajští zastupitelé budou zvoleni aktivní menšinou tak jako tak. Proč jí vyklízet pole bez boje a vzdát se práva mluvit do svého osudu (neb činnost volených orgánů se nás nakonec přece jen dotýká)?

Nejsmutnější je, že vedle dvou třetin lhostejných, kteří ve volební den zůstanou doma, jsou tisíce občanů tohoto státu, kteří by rádi hlasovali, kdyby o jejich občanská práva bylo postaráno aspoň tak, jak je tomu u občanů mnoha jiných zemí, k nimž k naší hanbě patří i Jihoafrická republika. Mám na mysli české občany, žijící v zahraničí, kterým není umožněna jinak běžná korespondenční volba a své právo mohou uplatnit pouze na našem zastupitelském úřadu.

Takže na závěr: národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Oligarchie všeho schopných neschopných je přiměřená míře snaživosti společnosti, lhostejné k vlastnímu osudu.

Přeji šťastnou ruku při výběru hlasovacího lístku těm, kteří překonají vrozenou lenost a půjdou volit, včetně těch, kteří budou volit někoho, koho bych sám nikdy nevolil.

Martin Stín, Praha

Vyšlo na Politikonu www.politikon.cz 4.11.2004

martin.stin@seznam.cz


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku