Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 12.11.2004
Svátek má Benedikt




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Gross Absurdistan
 >EKOLOGIE: Odpůrci zásahů proti kůrovci na Šumavě usvědčeni ze lži
 >PRÁVO: Prodejní doba? Zeptejte se kandidáta do senátu!
 >POLITIKA: Grossovo volební vítězství
 >SPOLEČNOST: Ostuda agentury Factum Invenio
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Dráteníci
 >POLITIKA: Kdo vyhrál volby? Přece my!
 >PENÍZE: Komora likvidátorů
 >PSÍ PŘÍHODY: Někdo by jí to měl říct
 >HISTORIE: Před 60 lety byl popraven Dr. Richard Sorge
 >ZÁBAVA: Zanikající poezie SPZ
 >SPOLEČNOST: Nevíte, čím se zabývá lobbista? Že bych na to dala děti.
 >PENÍZE.CZ: Podle čeho nakupovat a prodávat akcie
 >EKONOMIKA: Cena ropy rozhoduje
 >SVĚT: Dohadování o identitě a nárocích

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
12.11. POLITIKA: Kdo vyhrál volby? Přece my!
Michal Matoušek

Všichni teď počítají a analyzují: kolik hlasů a odkud a proč právě odtud ne. Z deseti oprávněných voličů v této zemi se dvěma pětinám jednoho voliče líbí, co tu právě je, a přály by si, aby nám vydrželo. Tři pětiny téhož dál sní falešný sen o sociální spravedlnosti, nebo se jim stýská po dotovaných rohlících a pivu. Celý jeden volič z deseti dal svou důvěru straně, která nyní bouřlivě oslavuje vítězství. A sedmkrát víc nás k volbám nepřišlo; ale neslyším ani nečtu, že by naše důvody někdo bral vážně nebo analyzoval. Nanejvýš se ošklíbnou, jako paní Bendová v úterní MF Dnes, že jsme “trendovní”.

Za rozhodnutím k volbám nejít může být nesrovnatelně vyšší intelektuální úsilí a občanská odpovědnost než za ochotou na pokyn stranického sekretariátu zapanáčkovat kdykoli a kdekoli. Ano: jsou lidé, kteří prostě politické poměry neberou na vědomí. Může to být “fotbalový fanoušek”, který žije od neděle k neděli a od rvačky ke rvačce, může to být také do sebe zachumlaný básník. Ovšem žijí tu i lidé, kteří jsou ochotni nechat se podvést jen jednou a opoziční smlouvu už zažili. Žijí tu i lidé, kteří nevěří v možnost svou účastí u voleb cokoli změnit; ne proto, že by se cítili příliš nepatrnou součástí množství, nýbrž proto, že je dnešek naučil vnímat politika jako pouhého držitele prebendy, jejž volební program, díky kterému své hlasy dostal, nezavazuje vůbec k ničemu. Žijí tu i lidé, kteří mají velice silný (a odůvodněný) pocit, že není koho volit.

Strana, která u voleb neuspěje, si musí stýskat na nějaké ty holomky, co zůstali doma; to je povolební folklór. Vždycky to budeme my, kteří za všechno můžeme, a rození demokraté, jako například jeden televizní europoslanec, by nám chtěli povinnou účast u voleb uzákonit. Všichni k nám naštěstí nejsou tak tvrdí: tak třeba premiér zachmuřeně (a spravedlivě) připouští, že nás se mu tedy přesvědčit nepodařilo, ani abychom aspoň přišli k volbám... ale ve skutečnosti velký smutek necítí, protože důležití jsou v této zemi jen voliči, kteří přese všechno k volbám pokaždé přijdou. Takové kdyby měl!

Myslí to s námi upřímně: přál by si, abychom ztratili paměť a neztráceli trpělivost. Jenže my fungujeme přesně obráceně. Presidentově straně vyčítáme právní nihilismus, s nímž tuto zemi vedla, a šest let mlžení až lhaní, dokud ji vedla. Premiérově straně vyčítáme děsivé mrhání penězi nás všech a až dosud také šest let mlžení a lhaní. Komunistické straně vyčítáme všechno: od její minulosti, již nedokázala ani jednoznačně pojmenovat, ani se s ní rozejít, po jejího předsedu, který se neuměl postavit čelem k velmi vážnému podezření, že jeho otec trýznil “nepřátele socialismu”.

Nepřišli jsme k volbám a nepřijdeme zase. U referenda jsme ovšem byli, a přišli bychom i jinam, kdybychom k tomu měli jen trochu rozumný důvod.


Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku