Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 12.11.2004
Svátek má Benedikt




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Gross Absurdistan
 >EKOLOGIE: Odpůrci zásahů proti kůrovci na Šumavě usvědčeni ze lži
 >PRÁVO: Prodejní doba? Zeptejte se kandidáta do senátu!
 >POLITIKA: Grossovo volební vítězství
 >SPOLEČNOST: Ostuda agentury Factum Invenio
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Dráteníci
 >POLITIKA: Kdo vyhrál volby? Přece my!
 >PENÍZE: Komora likvidátorů
 >PSÍ PŘÍHODY: Někdo by jí to měl říct
 >HISTORIE: Před 60 lety byl popraven Dr. Richard Sorge
 >ZÁBAVA: Zanikající poezie SPZ
 >SPOLEČNOST: Nevíte, čím se zabývá lobbista? Že bych na to dala děti.
 >PENÍZE.CZ: Podle čeho nakupovat a prodávat akcie
 >EKONOMIKA: Cena ropy rozhoduje
 >SVĚT: Dohadování o identitě a nárocích

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
12.11. POLITIKA: Gross Absurdistan
Martin Stín

Zemanova vláda mohla vládnout díky státotvorné kázni dvou nejsilnějších politických stran, jež pochopily, že účast na volbách nepatří k oblíbeným hobby občanů. V tehdejší patové situaci se rozhodly, že si navzájem nevyškrábou oči a daly přednost kupecké dohodě před novými volbami. Uzavřely opoziční smlouvu, která zúžila manévrovací prostor jak vlády, tak opozice a záhy získala nálepku „nemravná.“ Vedle kladného účinku působila také neblaze: ve stojatých vodách českého politického rybníku se dařilo tichému zahnívání. I v politice platí, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými předsevzetími.

Takto vzniklé poměry vyvolaly znechucení veřejnosti, které odvrátilo smluvní strany od záměru opakovat neobvyklý pokus o stabilizaci politických poměrů také v dalším období. Sociální demokracie pod Špidlovým vedením se domnívala, že našla řešení ve vytvoření koalice s ideologicky cizorodými stranami, které ochotně vyměnily věrnost zásadám za kus žvance, pardon, za možnost podílet se na odpovědnosti za vývoj země. Výsledek připomínal nerovné spřežení krávy a koně, v němž navíc jeden tahoun táhne „hot“ a druhý „čehý“. Odpor uvnitř sociální demokracie k tomuto uspořádání politických sil byl oficielní příčinou útoku na postavení Vladimíra Špidly. Ale ani pod Grossovým vedením nevymysleli socialisté nic lepšího: nakonec bezradně představili národu trochu pozměněnou Špidlovu vládu bez Špidly, a co jim chybí na koncepčnosti, přidali na populismu a rozhazovačnosti.

Česká politika se tak stala poněkud nepřehlednou. Zatímco v běžných demokraciích se občan musí orientovat jen mezi vládní stranou a opozicí, v našem Absurdistánu je orientace poněkud obtížnější. Obě koaliční strany se občas chovají jako opozice, ale pohodlnost, popř. pud sebezáchovy je nutí, aby své odbojné choutky vždy potlačily právě včas, aby nerozbily koalici a nemusely se vystavit riziku prověření jejich mandátu v předčasných volbách: každý týden v ministerském křesle má cenu zlata, zvláště když v případě hrozícího propadu strany pod hranici volitelnosti to může být poslední příležitost, jak se bez převlečení dresu dostat k lízu. Současně sociální demokracie občas zachází s Pavlem Němcem jako s pilířem opozice, nedbajíc důsledků oslabování jeho politického mandátu pro snahy o zlepšení právního prostředí. Občan, jenž nesleduje politiku soustavně, v konkrétních situacích zírá zmaten a pracně zjišťuje, kdo je opozice a kdo vládní strana. Máme vlastně dvě opozice: zjevnou a skrytou. A čeho je moc, toho je příliš.

Výsledky voleb do krajských zastupitelstev a zčásti i do Senátu posunuly poměry takovým způsobem, že jsme získali právo, abychom se ucházeli o přejmenování země na Velký Absurdistán (německy: Gross Absurdistan). Obě nesocialistické strany vládní koalice se na krajské úrovni hromadně spolčují s vítěznou ODS, aby si tam zajistily podíl na výkonné moci. Vztahy mezi vládou a kraji jsou dosti často konfliktní. A tak se můžeme těšit na rozkošné situace,v nichž představitelé KDU-ČSL a US-DEU v krajích budou vzdorovat nápadům, které jejich příslušníci na úrovni ústředních orgánů upekli společně se sociálními demokraty. Nejinak se zřejmě budou chovat při hlasování v Senátu, jehož pravicové zabarvení se dále zvýraznilo.

Pokud někdo označoval opoziční smlouvu za nemravnou, sotva najde silnější výraz, jenž by byl přiměřený pro takto vzniklou současnou situaci ve vládní koalici: v Senátu a krajských zastupitelstvech půjdou vládnoucím socialistům „po krku“ jejich koaliční partneři z poslanecké sněmovny a vlády. Nejsem si jist, zda ve vztahu k politice je přiměřené posuzovat takovou schizofrenní situaci pod zorným úhlem obecné morálky. Její neúnosnost z hlediska pravidel optimálního řízení je ale mimo veškeru pochybnost.

Samozřejmě, lze takto přežít do nejbližších voleb, a je dosti možné, že nám nic jiného nezbude. Proti zdravému rozumu působí mnoho sil, jimž je myšlenka předčasných voleb přímo odporná. Na jejich uspořádání by se mohla těšit pouze ODS, kterou ale ke spěchu nic nenutí: její vedení ví, že rok v politice mnoho neznamená a odklad převzetí vládní odpovědnosti umožní lépe se na ni připravit. Lidovce by mohl k vyvolání pádu vlády nutit tlak špatného svědomí, protože jako lidé převážně křesťansky orientovaní se určitě necítí dobře v tomto dvouznačném postavení. Ale také nemají kam spěchat, protože jsou ve vládě dnes a téměř určitě v ní budou i po parlamentních volbách, i kdyby vládu sestavoval osobně Lucifer. Moc je přece lákavá, i když smrdí čertem. Také postavení komunistů se po příštích volbách nezmění. Zůstanou silní stálostí voličstva, ale slabí koaličním potenciálem blízkým nule. Pro sociální demokraty má rozhodnutí k rozbití vládní koalice význam riskantního kroku, opuštění sice špatného, ale bezpečného, moc a související prebendy zajišťujícího postavení. US-DEU je na tom ještě hůře: zatímco sociální demokraté by si rozbitím koalice říkali o výprask, unionisté by si zahrávali se sebevraždou. Předčasné volby by neměli uvítat ani ti voliči, kteří nechodí volit, protože si mezi parlamentními stranami nemohou vybrat. Pro ně znamená zkrácení času do příštích voleb snížení naděje, že se některá z mimoparlamentních stran postaví na nohy natolik, že bude schopna uspokojit jejich poptávku.

Pokud by však představitelé stran novodobé Národní fronty byli skutečně odpovědní a nadřazovali prospěch státu nad své soukromé výhody, museli by z porážky vládní koalice v krajských a senátních volbách rychle vyvodit důsledky. Situace je totiž podstatně odlišná od té, která vznikla po volbách do Evropského parlamentu: výprask, který utrpěly tehdy strany vládní koalice, pouze signalizoval vývoj mínění veřejnosti, aniž by současně došlo k ovlivnění výkonu správy věcí veřejných. Naproti tomu nesoulad mezi vládní koalicí a charakterem koalic v převážné většině krajů bude významně snižovat účinnost veřejné správy. Je čas, aby občané opět důrazně vzkázali vládní koalici: děkujeme, odejděte, a to hodně rychle, než ztratíme úplně trpělivost a začneme po vás házet kamením.

Sociální demokraté by měli na pozadí volební porážky vyvodit ještě jedno poučení: měli by pochopit, že jim škodí nevyhraněný postoj ke komunistům. Ti jim účinně konkurují o hlasy levicově orientovaných voličů. Není správné je podceňovat a věřit, že je volí jen starci, kterým se stýská po předlistopadových poměrech. Proti sociálním demokratům mají dvě nezpochybnitelné výhody: Protože vyloučením z podílu na výkonné moci byli zbaveni příležitosti přijímat korupční výhody, jsou v očích veřejnosti čistí. V jejich politické reprezentaci je poměrně velký počet výrazných osobností, inteligentních a vzdělaných, schopných srozumitelně formulovat myšlenky, až do drzé manipulace s fakty. Mimo to jejich návaznost na předlistopadovou státostranu patrně příliš nevadí, protože je otevřená a „staré struktury“ beztak skrytě prolínají do polistopadových všude, kde to je jen trochu možné. V jejich projevech se mísí pustá demagogie s rozumnými nápady tak šikovně, že bezvýchodnost jejich politického programu není na první pohled patrná. Není divu, že odebírají voliče sociálním demokratům. Paradoxně jim škodí více než středovým a pravicovým stranám, jejichž voliči pod rudý prapor nikdy nepůjdou. Největší pohromou pro sociální demokraty by ovšem bylo opuštění zásady bohumínského sjezdu: začnou-li spolupracovat otevřeně s komunisty, část jejich voličů ztratí důvod volit právě je, a přikloní se ke komunistům. Přitom by jistě bylo možné vytlačit komunisty z vlivu na veřejné mínění i nerepresivními postupy, a vládní koalice má k tomu k disposici spoustu prostředků. Trochu poučení z historie by sociálním demokratům neškodilo. Komunistické hnutí se sice vyštěpilo ze sociálnědemokratického základu, ale po dlouhá desetiletí k jeho oficielní doktríně patřil boj proti sociální demokracii, komunisty považované za úhlavního nepřítele dělnické třídy a lstivého spojence kapitalistů. Již jednou v našich dějinách spolkla komunistická strana sociální demokracii, jejíž mnozí funkcionáři se pak stali oběťmi represí. Půjdou-li věci dále dosavadním směrem, za nějaký čas se obnoví kvantitativní poměry, které umožnily pohlcení sociální demokracie komunistickou stranou v r.1948, přičemž kvalitativní převahu v kádrech mají komunisté již teď. Velkorysost ve vztahu ke komunistům a skryté bratříčkování s nimi se v každém případě nějakým způsobem obrátí proti sociální demokracii. Nad svou rolí v současném politickém systému by se ale měli zamyslet i sami komunisté. Pravidelné provádění sebekritiky patří přece z pohledu leninského myšlení k důležitým povinným prvkům chování jednotlivců i institucí.Snad by si pak konečně uvědomili, že jediný „užitek“ z jejich přítomnosti v zastupitelských sborech je oslabení levice a uspokojování nostalgie vymírajících stoupenců starého režimu. Chtějí-li skutečně prospět této zemi, která potřebuje silnou levici, měli by vplynout do sociálnědemokratické strany, tím ji posílit a v jejím rámci účelněji využít svůj nezanedbatelný intelektuální potenciál.

Martin Stín, Praha
martin.stin@seznam.cz

Vyšlo na Politikonu www.politikon.info 11.11.2004


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku