Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 16.11.2004
Svátek má Otmar




  Výběr z vydání
 >SVĚT: S antiamerikanismem na věčné časy!
 >POLITIKA: Strana žen není žádný nesmysl
 >ARCHITEKTURA: Paternostery, výtahy a jiná vytahovadla
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Svět zítřka
 >MÉDIA: Válka o Novu (4.)
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Cesta k 17. listopadu
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Septimánovo napětí, odpor a proud
 >MÉDIA: České seance aneb Trpíme s českými medii
 >PSÍ PŘÍHODY: Neřvi, blbe, rozčiluješ mě!
 >PRÁVO: Co zavinila teta z Orlických hor
 >EVROPSKÁ UNIE: Lež vítězí!
 >MÉDIA: Pavel Šafr a Bratrstvo kočičí pracky
 >ZÁBAVA: Světoví politici reagují na Arafatovo úmrtí
 >KNIHA: Trýznivé tajemství
 >POLITIKA: Senát je na nic a Frantovi smrděj nohy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
16.11. MÉDIA: Pavel Šafr a Bratrstvo kočičí pracky
Ivan Brezina

(Tento článek nesměl vyjít v Britských listech, "deníku o všem, o čem se v České republice příliš nemluví". Reaguji v něm na text Fabiana Golga Malé české mediální hříchy . Šéfredaktor BL Jan Čulík podmínil zveřejnění článku tím, že předložím hodnověrné důkazy, které by potvrdily má níže uvedená tvrzení. Pražskému redaktorovi BL Štěpánu Kotrbovi jsem proto přeposlal svou koresponcenci s Pavlem Šafrem a dal mu telefon na člověka, který dosvědčil, že to, co v článku popisuji, se skutečně stalo. Když jsem panu Kotrbovi později zavolal, řekl mi, že důkazy považuje za dostačující a BL že proto článek zveřejní. Přes řadu urgencí se tak ale dodnes nestalo a pan Kotrba od jisté doby na mé dotazy neodpovídá. Vztah redakce BL k Pavlu Šafrovi a MFD neznám, ale problém novinářské dvojí morálky považuji za velmi závažný. Text proto zveřejňuji na Neviditelném psu).

Fabiano Golgo v Britských listech otevřel hned několik témat, o kterém se v českých médiích prakticky mlčí: manipulaci výše prodaného nákladu, plagiáty a neplacení honorářů. Pokud ale víc novinářů nenajde odvahu prolomit falešnou kolegialitu a strach, že se dostanou na "černou listinu" těch, kteří příliš mluví o zákulisních mediálních špinavostech, zůstane Golgův záslužný článek jen osamělým výstřelem do tmy. Pomyslná "černá listina" šéfredaktorů, o kterých se ví, že neplatí honoráře, by přitom byla velmi potřebná. Pokud externisty takto okrádají šéfové některých bulvárních a lifestylových časopisů, je to smutné. Mnohem smutnější ale je, když honoráře neplatí šéfredaktoři "seriózních" zpravodajských deníků. Jde totiž o přímou negaci hodnot, které jejich noviny ve společnosti reprezentují.

V roce 1999 jsem pracoval jako zpravodaj Lidových novin. Když mně v létě toho roku Miloš Zeman lživě nařkl z psaní za úplatu pro firmu ČEZ, tehdejší šéfredaktor Lidovek Pavel Šafr mně z deníku obratem přesunul do "nepolitického" magazínu LN Pátek. Chápal jsem ho - i když by totiž měla platit presumpce neviny, Zemanovo obvinění bohužel vrhlo stín na celé Lidovky. Koncem roku 1999 nařídil soud první stání sporu, který mně později od nařčení očistil. Pár dnů před začátkem soudu mi Šafr dal z Pátku výpověď. Při jejím zdůvodňování nejdřív kličkoval, ale pak mu najednou mezi řečí uklouzlo: "Prostě jste příliš rozvířil causu Zeman".

Výpověď jsem přesto považoval za celkem legitimní - ne každý šéfredaktor má zkrátka dostatek občanské odvahy, aby zaměstnával novinaře, který je šéfem vládnoucí politické strany veřejně nařčen z korupce. Z velmi důvěryhodného zdroje jsem se navíc doslechl, ze tlak na mé propuštění měl údajně přijít od majitelů listu (tedy od Šafrových německých nadřízených). Ať už to ale bylo jakkoliv, moje propuštění jako důsledek Zemanova nařčení a následného soudního sporu bylo celkem srozumitelné a logické. Z Lidovek jsem proto odešel bez jakékoli zahořklosti - také proto, že jsem obratem dostal nabídku lépe placeného místa. S Pavlem Šafrem jsme si dokonce na rozloučenou stiskli ruku a dohodli se na další externí spolupráci. (Okolnosti mého odchodu z Lidovek nejsou ale pro následující příběh podstatné. Podrobně je popisuji jen proto, abych rozptýlil případné podezření, že si snad se Šafrem "vyřizuji účty" za vyhazov).

Prvním výsledkem dohodnuté spolupráce byla reportážní cesta na Srí Lanku, kam jsem už jako externí spolupracovník LN odletěl v únoru 2000. Po vysilující a nebezpečné měsíční námaze se nám s fotografem Michalem Novotným podařilo jako prvním západním novinářům po mnoha měsících přejít bojové linie k Tamilským tygrům a přivézt odtamtud reportáž.

Po návratu jsem Šafra navštívil, abychom se dohodli na finančních podmínkách za odvedenou práci. Lidovkám jsem nabízel exkluzivní reportáž pro jejich magazín Pátek. Vzhledem k tomu, že jsem na Srí Lance pro Lidovky pracoval měsíc, jsem na za ni chtěl sumu, které se rovnala mé někdejší měsíční mzdě. Jednání bylo rychlé a konstruktivní, smlouvat jsem nemusel. Šafr s cenou bez výhrad souhlasil a dal si jedinou podmínku: reportáz pro Pátek musí být "dobrá". Odcházel jsem s tím, ze jsme se jasně dohodli na ceně a uzavřeli tak ústní smlouvu.

Svou část dohody jsem splnil. Text reportáže pro magazín LN Pátek jsem dokonce předem Šafrovi poslal mejlem s prosbou, ať mi dá vědět, kdyby náhodou "dobrá" nebyla, abych ji případně mohl vylepšit. Odpověď jsem od něj nedostal, takže jsem logicky předpokládal, že reportáž "dobrá" je. A nejspíš také byla, protože ji Pátek otiskl bez jakýchkoli textových změn přesně v dodané verzi.

Pointa už asi není příliš překvapivá. Když jsem pak Šafra požádal o dohodnutou sumu, odmítl mi ji zaplatit. Dodatečně se prý rozhodl honorář výrazně snížit a dá mi jen o něco víc než polovinu. Pochopitelně jsem argumentoval naší ústní dohodou. Šafrova odpověď mně naprosto uzemnila: "A máte snad na ty peníze nějakou písemnou smlouvu?" Smlouvu jsem neměl. Naivně jsem se totiž domníval, že slovo šéfredaktora respektovaného a vlivného politického deníku platí. Ke své škodě jsem Šafra nepovažoval za lišáckého mladopodnikatele ve fialovém saku a bílých ponožkách, ale za čestného muže, který plní své sliby. Moje chyba.

Jistě bych se býval mohl s Lidovkami soudit - ústní smlouva má přece stejnou právní platnost jako smlouva písemná. Existují minimálně dva svědci, kteří mohou potvrdit, že jsem text reportáže předal redakci záměrně až poté, co jsme se se Šafrem dohodli na zcela konkrétní odměně za vykonanou práci. Kopií mejlů bych také snadno prokázal, ze jsem se zasláním textu reportáže Šafrovi předem pojistil proti tomu, aby pak dodatečně nemohl tvrdit, že reportáž nebyla "dobrá" (jeji kvalitu Šafr ostatně ex post vůbec nezpochybňoval).

Jenže k čemu by mi bylo běhání po soudech? Nepodrazily mně přece imaginární Lidovky, ale jeden zcela konkrétní člověk v jejich čele. Dokud byl Šafr jejich šéfredaktorem, přestal jsem prostě s Lidovkami spolupracovat. Když pak odešel do Mladé fronty Dnes, začal jsem do nich zase psát. Nabídku komentátorského oddělení MFD, abych přispíval do jejich rubriky Hyde Park, jsem ale odmítl. Nejen proto, že bych si nemohl být jistý, zda za svou práci dostanu zaplaceno. Hlavně nechci psát do deníku řízeného člověkem, který se sice ve svých komentářích vydává za "hlídacího psa demokracie a morálky", ale chová se jako Štětináč z Bratrstva kočičí pracky.

Poučení pro kolegy novináře? Zatímco ve společnosti slušných lidí je dané slovo bernou mincí, při jakýchkoli pracovních jednáních s Pavlem Šafrem vždy důsledně trvejte na písemné smlouvě. Ideální bude přizvat si k tomu navíc ještě dva tři svědky, případně strčit do tašky zapnutý diktafon. A až zase bude Šafrova MFD tepat nějaké ekonomické zlořády a kázat o dobrých mravech, vzpomeňte si na mladopodnikatelskou etiku jejího šéfredaktora.




Další články tohoto autora:
Ivan Brezina

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku