Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 16.11.2004
Svátek má Otmar




  Výběr z vydání
 >SVĚT: S antiamerikanismem na věčné časy!
 >POLITIKA: Strana žen není žádný nesmysl
 >ARCHITEKTURA: Paternostery, výtahy a jiná vytahovadla
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Svět zítřka
 >MÉDIA: Válka o Novu (4.)
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Cesta k 17. listopadu
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Septimánovo napětí, odpor a proud
 >MÉDIA: České seance aneb Trpíme s českými medii
 >PSÍ PŘÍHODY: Neřvi, blbe, rozčiluješ mě!
 >PRÁVO: Co zavinila teta z Orlických hor
 >EVROPSKÁ UNIE: Lež vítězí!
 >MÉDIA: Pavel Šafr a Bratrstvo kočičí pracky
 >ZÁBAVA: Světoví politici reagují na Arafatovo úmrtí
 >KNIHA: Trýznivé tajemství
 >POLITIKA: Senát je na nic a Frantovi smrděj nohy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
16.11. MÉDIA: České seance aneb Trpíme s českými medii
Miloslav Zima

Českým médiím je v ČR věnováno značné úsilí představitelů různých společenských skupin, z politiky, ekonomie, vědy apod., jakož i médií samých. Coby nekonečné téma živí česká media nejen server stejného jména, ale poskytují chléb a pobavení množství lidí, dokonce i některým schopným, ba i slušným. Jak tímto naznačeno, služba, kterou média občanovi poskytují je v dnešní ČR různé kvality. Řekl bych, že zatímco nejlepší dojem dělá ČRo, vypadá to s tiskem hůře, příliš často to člověku připadá, jakoby se český tisk orientoval s oblibou a obdivem na západním bulváru. Totéž platí o české komerční TV. Otevřená situace, spojená s účelovou nejistotou zústává u ČT, o kterou vedou stále ještě boj matadoři různých zájmových skupin. Vysoká atraktivita možného lupu vede mnohdy k neprůhledné mazanici, při které se snaží na sebe strhnout rozhodující role různí lobbyisté nevalné pověsti a při které jsou nasazovány i osoby, které je vzhledem k mentálním schopnostem možno zařadit nejvýše jako „Schiessbudenfiguren“. Možná právě proto a vzhledem k jejímu potenciálu si zaslouží ČT zvláštní pozornosti.

Takto motivován jsem se nedávno dozvěděl, že opět jeden ředitel ČT pořádá chat pro lid. Bylo mi jasné, že se ho domorodí Češi vzhledem k českým hlavním zájmovým směrům budou ptát, jestli hraje kopanou, nebo má rád ženy a tak. Proto jsem se zeptal trochu jinak:

Pane Lamberte, přes nesporně positivní dílčí výsledky ČT a i při uvážení objektivních potíží, zústávají následující skutečnosti: ČT dělá dojem, jako by se těžko probouzela z agonie. Taková samozřejmost, jako zpravodajský kanál stagnuje, terestrická digitální angažovanost budí rozpaky, některé, v Evropě běžné, žánry chybí, internetová presentace je skromná, témata jako satelitní TV, o světové TV raději ani nemluvit, jsou zpracovávána diletantsky, odkazy na smluvní a právní okolnosti jsou často nevěrohodné atd. U pozorovatele musí vzniknout dojem, že je za tím system, že stále ještě není vůle dát schopným lidem, které bezesporu máte, dostatečný vysílací čas a dostatečnou podporu a že se někdy jedná o záměry tunelového, nebo politicky poplatného charakteru. Ve srovnání se západními veřejnoprávními TV’s, připadá ČT mnohdy svázána zbytečnými formalismy, chtěnou trivialitou a isolovaností.

Zeptat bych se Vás chtěl, proč si myslíte, že jste ten pravý na zlepšení situace a co hodláte pro zlepšení dělat, protože Vaše dosavadní biografie mi na tuto otázku odpověď nedala.

Na otázky o kopané a ženách pan ředitel odpověděl, na moji nikoli. Pro domorodého Čecha je to samozřejmost, pan ředitel se může bavit s kým chce on sám. Tento český pohled na věc je v česku hojně aplikován, protože odpovídá české „fuzzy“ logice. Konkrétní aplikace této logiky vypadá následovně: Po uzavření chatu pana ředitele můžeme na webstránce ČT číst:

Vrchní ředitel ČT odpovídal na všechny dotazy týkající se veřejnoprávní televize, zejména pak jejího hospodaření, restrukturalizace a řízení.

Chat je ukončen panem ředitelem:

Díky za všechny dotazy, bohužel se musím v tomto okamžiku rozloučit. Většinu dotazů jsem zodpověděl, ale teď už musím za dalšími pracovními povinnostmi.

Tady to je, ta česká „fuzzy“ vlastnost: V českém myšlení přejde „všechny“ plynule a nekontrolovaně ve „většinu“. Bohužel je nad síly českého činovníka udržet aplikaci co do teorie pod kontrolou a tudíž dochází u domorodců samých k logickým zkratům. Náš pan ředitel závěrem totiž prohlásí: „musím za dalšími pracovními povinnostmi“, hodí tím české myšlení za hlavu a přiblíží se nebezpečně evropskému stylu. Ano, jak píše, odpovědět na všechny otázky byla jeho pracovní povinnost, na kterou se vykašlal.

Vypadá to, že nejenom český jazyk jako takový, ale především české myšlení představují významné zábrany v přiblížení se k Evropě. Za charakteristický úkaz bych označil český postup: „Ležérnost v obsahu a korektnost ve formě“. Tedy právě opačně, nežli je v Evropě běžné a považované za cíl. O tomto jevu se můžeme přesvědčit např. v takovém zpravodajství českých TV’s. Zprávy ke stejné události se často liší v aspektech považovaných hlasatelem svévolně za nepodstatné nebo libovolně podle vlastního uvážení dokreslitelné detaily, zatímco v Evropě je posouzení ohledně podstatnosti a detailu přenecháno posluchači. K této kreativně umělecké komponentě přijde kvalita rešerše. Člověk nemusí příliš hledat aby byl konfrontován s argumentací, kterou by považoval za dávno překonanou a vyvrácenou. Není to vysvětlitelné pouze mládím a zřejmým chaosem v archivu. Řekl bych, že asi často chybí schopnosti, organisace, nebo i snaha a vůle provádět skutečnou rešerši, hledat zdroje, které přinesou něco opravdu nového. I tato vlastnost odpovídá dnešnímu českému myšlení. Je potvrzována tak říkajíc každým krokem. Od nejvýznamnějšího bývalého disidenta přes tuctové činitele v politice i jinde a dále přes řadového českého domorodce až po exilového aktivistu najdete jev, se kterým jsem se jinde nesetkal a který bych nazval „mentální zakuklení“. Když takový Čech vidí, že se mýlil, že mu argumenty nestačí, nepřehodnotí vlastní posici, ale s prohlášením ve stylu, že už ho to všechno otravuje a nebaví, se odpojí od tématu a zakuklí. To by ještě nebylo tak zlé, problém je, že ten Čech přijde s tím samým, někdy i několikrát vyvráceným tvrzením po čase opět, jako by se nic nestalo. Následkem je pro Čechy typická nízká debatní efektivnost a neschopnost řešit problému jinak, nežli ad hoc metodou.

Za akt popsaného zakuklení je v jistém smyslu možno považovat i aktuální „Analýzu zpravodajství ČT“ a „Analýzu diskusních pořadů ČT“ zadaných od ČT a představujících především statistiku a banch marking ve výlučně českých poměrech. Obě díla nejsou možná zcela zbytečná, ptám se ale, co mají přinést? Nejdříve je tu ta zadávající – ČT. Jistě, když RRTV, ministerstva i vláda a mediální instituty, ba ani presidenti, jak ten bývalý, tak ten současný nehodlají přerušit spánek, je správné, že jedná alespoň ČT. Ale v primárním zájmu ČT by nemělo být minuciosní kvantitativní potvrzení žřejmých skutečností, ale získání dále vedoucích informací. Vzhledem k tomu, co by mohlo přinést přirovnání českých TV’s např. k německému trhu, a vzhedem k tomu, že analysující firma ani nevyužila potenciálu zadání, je skutečnost, že je v analýse Německo jako soused zcela ignorováno ku prospěchu Bulharska, logickým potvrzením kvality představ dnešních českých odborníků o českých mediálních potřebách a úkolech.

Jako základní nedostatek obou Analys bych vytkl ignorování diváka, pro kterého je mediálními odborníky jako ideál sledován sterilní, podle mnohdy pochybných a překonaných formálních kriterií sestavený pořadový koktejl, ke kterému nemá alternativu. Přitom je dnes jasné, že se přístupy ve stylu TQM (Total Quality Management) neosvědčily ani v jiných, jednoduššeji strukturovaných oblastech, že vedou v konečném efektu k uniformitě a stagnaci. Vezměme tedy jako příklad tu českou diskusi:

Příčin mizerného stavu české diskuse je několik. Vezměme jeden základní aspekt, otevřenost. Zatímco mladá moderátorka na německé N24 pod dojmem teamu EU komisařů včetně našeho Špidly položí resignovaně kolegovi otázku „řekl bys mi, proč jsou ti komisaři všechni takové „Pfeifen“ (tedy fajfky, čímž se zde označují typy k ničemu nepoužitelné), je od jejího českého protějšku vyžadováno, aby se v podobné situaci idiotsky do Brusselu ptala „tak jak se Vám tam daří ty naše české zájmy hájit“. V takovém okamžiku, s ohledem na to, že nikdo nedovede říct, co české zájmy jsou, o tom, že by někdo z české politiky měl v úmyslu hájil jiné, než vlasní zájmy ani nemluvit, připadá člověku česká TV jako „TV pro blbé“. Typicky české je, že když taková česká moderátorka nechá skutečné schopnosti nějakého toho politika, nebo poradce, nebo jiného termita nezfalšovaně vykvést, okamžitě vylezou z děr všichni ti chroničtí alergici na inteligenci všech ražení s tirádami o „demagogii“, „manipulaci“, nebo dokonce o „fundamentalistkách z Al Jazeera“. Nikdo, ani zmíněné Analysy neberou v úvahu kvalitu hlavních diskutérů, tedy dnešní české representace, o tom, že by se měl někdo z těch nesčetných českých mediálních expertů takové moderátorky zastat ani nemluvě. Naopak tito experti jdou sami do medií, šíří neudržitelná tvrzení k historickým událostem, k politice, s oblibou k situaci v EU, nebo dokonce i k technickým problémům médií samých jako k lepší kvalitě digitálního obrazu a pod.. Nikde žádný odpor, žádná skutečně plodná diskuse, všude česká harmonie transu, při kterém mele každý tu svou, přerušovaného pouze příležitostním štěkáním zmíněných alergiků. Když se na to dění podívá člověk s evropskou zkušeností, připadá mu to jako trip „Pod drivem české logiky od komunismu k okultismu a zpět“, při kterém se vlastně dnes jeví česká veřejnoprávní média přes všechny nedostatky nejenom lepší, nežli jaká si společnost zaslouží, ale i lepší, nežli dnešní česká společnost vlastně potřebuje.




Další články tohoto autora:
Miloslav Zima

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku