Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 22.11.2004
Svátek má Cecílie




  Výběr z vydání
 >PRÁVO: Trestní oznámení na Ludvíka Zifčáka
 >POLITIKA: Jak je důležité míti Škromacha
 >SPOLEČNOST: 17. listopad, den boje proti hlouposti
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Patálie s kloboukem
 >MEDIÁLNÍ PATOLOGIE: Fantom Neviditelného psa odhalen?
 >PŘÍRODA: Sýček Kočička
 >POLITIKA: Práva i komunistům!
 >PSÍ PŘÍHODY: Iris coby teplotní indikátor
 >FEJETON: Sbohem, armádo!
 >POLITIKA: Komunismus je součástí naší identity?
 >NÁZOR: Zravotnictví před infarktem
 >POLEMIKA: Reakce na komentář Zdeňka Holáska
 >ZPRÁVA: Zemřel Bohuslav Blažek
 >PENÍZE.CZ: Tajná cena životního pojištění?
 >OSOBNOST: Aldo Leopold

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
22.11. PŘÍRODA: Sýček Kočička
Karel Stružinský

V dobách, kdy bylo v Praze přece jen trochu přírodního prostředí a lidé hned nepokáceli každý dutý strom, nebyl sýček nijakou vzácností. Ještě v šedesátých letech byli na starém Zahradním městě nejméně dva a na jednoho jsme se několikrát v týdnu chodili s dětmi dívat na střechu jednoho z řadových domků. I přes den byla vidět jeho siluetka v průhledu komínu a my jsme vždy s uspokojením zjišťovali, že mu zřejmě prostředí docela vyhovuje.

Další sýčkové byli slyšet z Práčů od meandrů Botiče, kde byly také duté stromy. Jednou jsem tuto malou divočinu prolézal a na pahýlu pod starým dutým stromem jsem našel mladého, ještě nelétajícího sýčka. Protože potřeboval pomoci a já jsem si ho vždycky přál mít, vzal jsem ho domů. Ale zpočátku nebyl moc přátelský, zle klapal zobákem a nastavoval drápky. Teprve dobré sousto jej přesvědčilo, že to s ním myslím dobře.

Jako mládě měl krásně modré oči, které mohl na všem nechat a všechno, co se v jeho okolí pohybovalo, pozorně sledoval. Působil však velmi nezvykle, protože s tělíčkem nehnul, jen otáčel hlavu dokola. Když si chtěl něco lépe prohlédnout, udělal hlavou krouživý pohyb, kterému jsme říkali "háčkování".

Udělal jsem mu z tvrdého papíru budku, aby měl soukromí a zakrátko se tak ochočil, že jsme mu dali jméno Kočička. Bylo to nejen proto, že se rád mazlil, ale především proto, že si hrál jako kotě. Uvázali jsme složený papírek na provázek a on za ním běhal a chytal ho. Často se někde schoval pod nábytek a číhal, kdy okolo něho s papírkem zašustíme. Ale jeho nejoblíbenější sport bylo chytání bambulek na bačkorkách našich dcerek. To odněkud vyběhl, bambulku chytil a kvičel radostí, že se mu lov podařil. Bylo to pro něho i nebezpečné a museli jsme dávat moc pozor, aby nevyskočil nečekaně a neodnesl to úrazem.

Na rozdíl od jiných ptáků miloval hlazení a nejvíce ze všeho lehké drbání za hlavou. Prolézání všech tmavých koutů bylo jeho nejmilejší zábavou. Nikde jsme nemohli nechat otevřenou zásuvku, aniž by ji hned neobjevil a neudělal v ní svůj "pořádek".

Oblíbeným místem jeho úkrytů byl plynový sporák, kde si místo za jeho zadní stěnou zvláště oblíbil. A to pak nepomohlo ani volání, ani lákání na dobré sousto. A tak jsme museli použít malý nebo dlouhý smeták , kterým jsme říkali malé a velké strašidlo. Jak jsme některé vzali do ruky, hned se zachraňoval útěkem do klece, kterou považoval za svůj domov a ochranu. Protože jsem ale měl doma více různých ptáků, nemohl s nimi zůstávat přes noc v jedné místnosti. I když jsme Kočičku zcela předělali na denní zvířátko, přece jen jsem měl obavu, že by v noci mohl vzbouřit ostatní ptáky, kteří i když ochočení, ve tmě se snaží před sovou uletět a v kleci by se utloukli. A tak Kočička na každou noc putoval do komory, kde měl svoji noční klec či spíše jen bedýnku s malými otvory a dvířky.

Když dospěl,stal se mým pomocníkem při chytání a kroužkování ptáků. Na sýčka totiž menší ptáci především v hnízdní době útočí asi proto, že je pro jejich mláďata velkým nebezpečím a ve dne si na sovu troufají, vědí že je nenapadne. Útočení ptáků jsem pak využíval k jejich chycení a okroužkování. Stal se mým neocenitelným pomocníkem, který mi hlásil všechno, co bylo z jeho hlediska zajímavé. Vzhledem k jeho výbornému zraku a sluchu viděl toho v přírodě daleko více než já. Nosil jsem ho na ruce, v zimě za bundou, aby mu nebyla zima a on jen vykukoval. Nejsou pravdivé staré zkazky, které se ještě za mých mladých let učily, že sovy ve dne nevidí. Můj sýček měl tak skvělý zrak, že viděl vysoko kroužící káně, i když jsme spolu šli pod hustými listnatými stromy a hlásil mi ho. Ale nejen to, kroužící káně viděl v takové výšce, že já jsem ho musel hledat dalekohledem. Toto nebezpečí mi oznamoval tichým houknutím asi v domnění, že já jsem taky sýček a musíme se schovat. Několikrát se stalo, že mi tak vysoko kroužící káně hlásil a díval se přitom těsně vedle prudce zářícího slunce. O tom, že tam skutečně káně je, jsem se nepřesvědčil, protože, když jsem se o to pokusil, málem jsem přišel o zrak.

Protože v Praze se myši těžko shánějí, krmil jsem ho většinou libovým masem, které jsem mu balil do trochy peří ze starého polštáře. Sovy totiž v přírodě vyvrhují zbytky potravy, kostičky a chlupy v podobě malých šištiček, které se nazývají vývržky. Vyvrhování zbytků je podmínkou čištění volete a tím i zdraví. A tak jsem mu dával ten polštář, který za svůj život snědl skoro celý. Říkalo se, že sýček má dostávat jen hovězí nebo drůbeží maso, ale já jsem se přesvědčil, že docela dobře prospíval i po libovém vepřovém. Musel jsem jen dávat pozor, aby v něm nebyly šlachy a sádlo. Hovězí maso, které bylo v té době k dostání, bylo tak tuhé a staré, že by jej sýček nikdy nemohl strávit. Na chatě jsem mu přilepšoval myškami, které jsem chytal do pastiček a o kterých jsem věděl, že nejsou zaručeně trávené. Myši chycené na sídlišti, nebo na vesnici, jsem se mu nikdy neodvážil dávat. Největší hody měl začátkem léta, když létali chrousti. To jsem musel celý večer chytat a Kočička baštil jednoho za druhým a přitom blaženě přivíral oči.

V dobách, kdy jsem stavěl chatu a měl ji jen v hrubé stavbě, jsem v zimních měsících uvnitř hlavně truhlařil. Chata neměla v té době dokončenu podlahu a tak jsem Kočičku pouštěl volně, aby se bavil po svém. Jednou jsem ale zapomněl předem sklapnout všechny pastičky na myši a jedna zůstala nalíčená. A všetečka sýček musel samozřejmě pastičku prohlížet a sklapnout ji. Zjistil jsem to podle vyděšeného křiku Kočičky a teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, co jsem svou zapomnětlivostí mohl způsobit. V prvé chvíli to vypadalo, že všechno dopadlo dobře, ale později jsem zjistil, že Kočička kulhá na jednu nožku a má ji celou oteklou. Zlomeného to nic nebylo, ale když se po týdnu noha nezlepšila, šli jsme spolu k panu doktorovi. Seděl jsem v čekárně plné lidí s kočkami a pejsky. Jen já jsem měl malou aktovčičku a nikde nic. Všichni si mně prohlíželi, zda jsem si nespletl ordinaci. Když jsem přišel na řadu a v ordinaci vytáhl Kočičku z tašky, měl pan doktor upřímnou radost. Byl už ze samých kočiček a pejsků utahaný a sýček to byla příjemná změna. Vyprávěl mi, že vyrostl v hájovně a proto se taky na veterinu dal. Kočičce nožičku vyšetřil, předepsal mastičku a dal mi uzounký fáč, abych jí mohl mast přebalit a sýček se k ní nedostal. Zabalení nožky snášel ale velmi statečně, nijak se nesnažil fáče zbavit a už po několika dnech otok zmizel a nožka zřejmě nebolela.

Na rozdíl od jiných ptáků se sýček nekoupe. Kočička miloval jemný déšť. To roztáhl křídla, naklonil se dopředu, aby mu voda mohla lépe zatékat pod peří, které načepýřil. Ale využíval také každou příležitost k popelení jako slepice.

Když bylo Kočičce asi osm let, projevila se přece jen nepřirozená výživa a sýček začal špatně trávit a být smutný. Vyléčil jsem ho tím, že jsem mu dával moučné červy, což jsou larvy potemníka moučného, a krmí s nimi teraristé své plazy. Protože v tuto dobu nejedl nic jiného, spotřeboval měsíčně asi litr moučných červů.

Máte-li doma takové ochočené zvířátko, musíte se mu věnovat. A k této péči patří především správná a pravidelná strava. Je pravda, že dravci a sovy mohou určitý čas hladovět, ale to může být jen občas a krátkodobě. A tak musel Kočička s námi jezdit všude, i na skautský tábor. Kočička byl zcela ochočený a nebál se ničeho, jen od těchto táborů se bál malých dětí. A měl proč. Představte si, že jej dvakrát denně hladilo padesát skautíků.

Na chatu jsme jezdili autem přes Mělník, kde jsme vždy zastavili a nakupovali. Kočička jezdil v prostoru za zadním okénkem, kde bylo v té době módou vozit různé figurky, většinou krávy nebo pejsky s kývající se hlavou. Ale sýčka tam nikdo neměl. Málem způsobil několik havárií, protože ostatní řidiči, kteří jeli za mnou se snažili zjistit, co to mám za zvláštní figurku a zapomněli dávat pozor na řízení. A v Mělníce než jsme se vrátili s nákupem k autu, byl okolo shluk dětí, které Kočičku ale zcela vyděsily, takže se jednoduše schoval pod sedadlo.

Vždy, když si vzpomenu na mého sýčka Kočičku a jeho milou a přítulnou povahu, namohu si nevzpomenout na naše předky, kteří z pověry sýčky týrali a přibíjeli je na vrata. Lidská hloupost a povýšenectví natropilo již nejen v přírodě mnoho utrpení.




Další články tohoto autora:
Karel Stružinský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku