Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 25.11.2004
Svátek má Kateřina




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Preventivní válka
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Neštěstí chodí po horách
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Nemám prý nadávat na Beneše
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zase jedna klávesnice zařvala
 >EVROPA: Linz - Advent ve městě jesliček
 >PRÁVO: Patenty na software (3)
 >PSÍ PŘÍHODY: Jsou v zemi
 >SVĚT: Je dohoda s Íránem opravdu vítězstvím?
 >PENÍZE.CZ: Abyste o státní podporu nepřišli
 >EKONOMIKA: Býčí nálada na amerických trzích
 >POLITIKA: Ustojíme vládu jedné strany?
 >ARCHITEKTURA: Podivuhodné stavby - Dům Diamant
 >SPOLEČNOST: Sedmnáctý listopad na ulici
 >EKOLOGIE: Budoucnost Šumavy je dál předmětem sporu
 >EVROPA: Český přínos EU v konfrontaci s trhem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
25.11. Z MÉHO PODKROVÍ: Nemám prý nadávat na Beneše
Albert Salický

Osoba prezidenta dr. Edvarda Beneše mi byla vždy nesympatická. Nebyl jsem prostě ochoten akceptovat fakt, že člověk, který tak fatálně selhal koncem 30. let, dostal a využil šanci si to zopakovat i v roce 1948. Můj otec, ač velmi demokraticky orientován a sám přesvědčen, že se do toho v roce 1938 mělo jít, byl přes svoji osvícenost ve vleku obdivu k Masarykovi. Beneše pak logicky považoval za adekvátního nástupce. Zdůrazňoval, jak je to dodnes obvyklé, Benešovu teoretickou fundovanost, diplomatický talent, autoritu sahající od Evropy až do USA, jeho dlouholeté zkušenosti a kontakty.

Maminka zase říkávala, že když bydleli před válkou v Olomouci v Komeniu, viděla nekolikrát Beneše vystupovat z auta u zbrojnice naproti přes ulici, přebýval totiž v arcibiskupském paláci za rohem. On, ale zejména paní Hana, byli velmi zdvořilí a srdečně zdravili lidi na ulici. Tak prý na něj nemám pořád nadávat. K paní Haně se váže ještě jedna rodinná souvislost, dědova sestra Máňa dělala u švadleny Hany Benešové živou figurínu při zkouškách šatů, měla totiž s paní prezidentovou stejnou postavu.

Nic z toho mě nedokázalo přesvědčit. Se zájmem jsem se tedy podíval na nedávno vysílaný pořad české televize, tomuto rozporuplnému muži věnovaný. Rozhodl jsem se zůstat objektivní a posoudit jeho dílo bez obvyklého vzteku.

Že byl Beneš tlustý chlapeček, ve škole otloukaný, vypovídá samo o sobě hodně (brejličky se mu mlžily...) Zajímavý byl i fakt, že si Beneš sám změnil jméno (byl původně Eduard), stejně jako jeho žena, původně Anna. Nejsou v této oblasti samozřejmě žádnou výjimkou, jméno si změnil i Lenin, Stalin, Hitler nebo Pol Pot, stejně jako spousta literátů a dokonce i sám Albert Salický.

Benešovy zásluhy o vytvoření Československa jsou nepopíratelné. Pokud tedy považujeme vytvoření masarykovské ČSR za přínos. Ono totiž donutit Slováky, aby se nepovažovali za menšinu, ale za součást národa zvaného čechoslováci, byla dost silná káva. Opomenutím postavení menšin, zejména sudetských Němců, byly pak jasně položeny základy pozdější destrukce státu. A jestli si Beneš skutečně myslel, že Češi suděťáky převálcují populační explozí, dává to pověsti o jeho moudrosti pěknou ránu.

Masarykovo nacionalistické sdružení, zvané typicky Maffia (neochota napsat cizí slovo správně je ochrannou známkou českého intelektuála, viz nedávný Rollce Royce zdejšího vydavatele), si zjevně dalo za cíl zdržet vstup Čechů, Moravanů i Slováků do Evropské unie o 80 let. A to se jim podařilo skvěle, navíc dostali z trosek monarchie věnem víc než kdokoliv jiný. Beneš na tom měl zásadní zásluhu a úspěch ho přesvědčil, že je miláčkem prozřetelnosti a že se mu nemůže nic stát.

Prvním signálem, že tento člověk není vševědoucí, byl jeho názor na Hitlera jako na figurku, která brzo zapadne. A fakt, že současně věřil, že v případě německé agrese pomohou Sověti, to už bylo strkání hlavy do písku. Od tohoto okamžiku nemůže být řeč o rozhledu, teoretické fundovanosti, diplomatickém talentu ani státnické moudrosti. Beneš bral ostaně už od roku 1928, jak informují lékaři, návykový barbiturát Luminal, byl permanentně unaven, měl problémy s krevním tlakem, rovnováhou a velké obtíže při cestování. Takto vybaven pak měl řešit zásadní problémy existence státu, který sám pomohl vytvořit. Je docela pochopitelné, že nechtěl odejít od vlastného díla, které se mu sypalo pod rukama. A je i pochopitelné, že to vyhovovalo politickým stranám, které si za vlády věčně nemocného prezidenta mohly nerušeně hřát svoji polívečku. V české politice tenkrát zkrátka chyběl vizionář typu Škromacha, který by strany vyzval, aby podporovaly vládu a nestaraly se jen o svá koryta…

Benešova činnost v exilu a po válce je pak už jen děsivý melodram. Na první pohled figura integrující jednotlivé skupiny, ve skutečnosti loutka manipulovaná jednoznačně silami, za kterými stál samozřejmě především Stalin. Kdybych měl vyjmenovat největší tragédie 20. století, kterého jsem sám téměř půlku prožil, stála by Jaltská konference na špičce hned vedle nástupu Lenina k moci a rozpadu podunajské monarchie. Teprve pak by následovaly ostatní tragédie, jako třeba plnění piva do plechovek, Scottova výprava k jižnímu pólu, omezená rychlost na silnicích, AIDS nebo vzestup Gatesova Microsoftu.

A právě Jalta ukázala nad jiné jasně, jak sebevražedné je dávat důvěru starým, nemocným a unaveným politikům. Roosevelt ani Churchill na velkého Vissarionoviče nestačili. Kromě toho byl jejich cílem mír, čímž se od svého hostitele zásadně lišili. Jenže povolávat zasloužilé místo schopných je v našich zeměpisných šířkách tradicí. A z tohoto pohledu jsou pro mne poslední léta dr. Edvarda Beneše více než co jiné ilustrací a symbolem politické beznaděje a bezmocnosti středoevropského pojetí demokracie.

Ovšem ne vždy musí být slabost, nemoc, slepota, závislost, odtrženost od reality nebo prostá senilita politiků negativním faktorem pro příznivý vývoj společnosti. Například poslední roky vlády Brežněva jistě urychlily rozpad sovětské moci. Stejně tak je každý další rok působení současného papeže ku prospěchu rozpadu katolické církve. A jaké si z toho vezmeme poučení? Třeba to, že člověk, který si zachoval nejen zbytky zdravého rozumu, ale i schopnost uživit se vlastní prací, si dnes nemůže přát nic lepšího, než návrat Miloše Zemana do čela sociálních demokratů!

Salzburg, listopad 2004




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku