Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 26.11.2004
Svátek má Artur




  Výběr z vydání
 >ZDRAVÍ: Zanikne v Praze několik porodnic?
 >SPOLEČNOST: Chybička se vloudila aneb Je ve víně (nejen) pravda?
 >PRÁVO: Vražda bez mrtvoly a přebytečná mrtvola
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vodovod
 >ZDRAVÍ: S marihuanou proti handicapu
 >PSÍ PŘÍHODY: Noční hnusy
 >SPOLEČNOST: Sedmnáctý listopad v PSP
 >PENÍZE.CZ: Jak neomezeně obchodovat s dluhopisy
 >EKONOMIKA: Koruna posiluje vůči dolaru i vůči euru
 >SVĚT: Preventivní válka
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Neštěstí chodí po horách
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Nemám prý nadávat na Beneše
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zase jedna klávesnice zařvala
 >EVROPA: Linz - Advent ve městě jesliček
 >PRÁVO: Patenty na software (3)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
26.11. PRÁVO: Vražda bez mrtvoly a přebytečná mrtvola
Martin Stín

V úterý senát Vrchního soudu v Praze pod předsednictvím JUDr. Jaroslavy Maternové potvrdil v odvolacím řízení rozsudek nad Petrem Zápotockým pro vraždu, ačkoli chyběl nezpochybnitelný důkaz toho, že k vraždě skutečně došlo: mrtvola. Prý jde v tomto směru o výjimečný rozsudek v historii české justice. Odsouzený nebyl ovšem první, jenž čelil obvinění z vraždy, ač se nenašla mrtvola. To v kauze slavného vraha Ivana Roubala se vyskytují hned tři chybějící mrtvoly. Tento pachatel ale za jejich vraždu odsouzen nebyl, a to právě pro nemožnost řádně objasnit případ. Nebylo toho ostatně ani třeba, protože byl stejně odsouzen na doživotí za pět vražd a usvědčení z dalších by mu už nijak nepřitížilo. Ve srovnání s Ivanem Roubalem měl Petr Zápotocký smůlu: „doplatil“ na technický pokrok, který rozšířil sortiment nepřímých důkazů o testy DNA (tím nechci říci, že je nevinen a do posuzování viny se nehodlám pouštět). O několik let dříve by možná byl pro nedostatek důkazů zproštěn viny obdobně jako Ivan Roubal, nebo by dostal nižší trest. Ostatně jeho obhájkyně rozsudek zpochybňuje i nyní a její námitky mají logické opodstatnění. Případ Petra Zápotockého ale není tak výjimečný, jak se na první pohled zdá. Budí takový dojem, protože jde o vraždu, vysoký trest a poměrně nedávno zavedený důkazní prostředek. Ve skutečnosti to je pouze jeden z celé řady rozsudků, založených jen na nepřímých důkazech. Z tohoto hlediska rozsudkem nad Petrem Zápotockým jen přibylo případů, u nichž je sice vina vysoce pravděpodobná, nikoli však nezvratně a nepochybně prokázaná, takže není úplně jisto, že souzený trestný čin se stal tak, jak byl popsán, popřípadě, zda k němu vůbec došlo, a zda je odsouzený zločinec či naopak oběť justičního přehmatu či dokonce zločinu. Soud obvykle v takových případech zdůvodňuje výrok o vině tvrzením, že „uvěřil ve vinu“ a soudce se chová jako bůh s nemezenou mocí nad osudem obžalovaného. Naštěstí se u nás neukládá trest smrti, takže „omylem“ či na základě „víry“ soudce neprávem odsouzení neplatí za lidskou omylnost životem. Jak „spolehlivým“ nástrojem stanovení míry pravděpodobnosti viny je soudcovská „víra“ ukazuje jiný případ z dílny senátu JUDr. Jarmily Maternové – kauza pí. Adély Rajdlové, známé čtenářům mých článků jako „Adélka Vražednice“. Jde o mladou ženu, odsouzenou za pokus o vraždu. V jejím případě senát rozhodoval hned dvakrát. Po prvé vrátil rozsudek nalézacího soudu, který nešťastnici uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let za pokus o vraždu. Tehdy měla soudkyně Maternová pochybnost, zda ve skutečnosti nešlo „pouze“ o ublížení na zdraví, popřípadě o nutnou obranu. Nalézací soud pak přehodnotil své stanovisko a odsouzené uložil podmíněný trest v trvání tři roky za ublížení na zdraví. Ale v novém odvolacím řízení senát JUDr. Jarmily Maternové udělal obrat o 180° od svého původního názoru a odsoudil mladou ženu na sedm let nepodmíněně za pokus o vraždu, a to s vědomím, že se nepodařilo zjistit motiv jejího jednání. Mezi prvním a druhým rozhodnutím nedošlo k žádné změně v důkazní situaci. Skutková podstata byla velice prostá a nijak se nevyvíjela. Skutkový děj se odehrál mezi dvěma mladými lidmi bez svědků, v naprosté tmě. Rozsudky se opíraly pouze o stále stejné nepřímé důkazy: výpovědi účastníků tragického incidentu. Přesto soud pokaždé „uvěřil“ v něco úplně jiného. Celý soubor čtyř navazujících rozsudků obou zúčastněných soudů dokladuje způsob rozhodování, označovaný v lidové mluvě „ode zdi ke zdi.“ A na základě takto „spolehlivého“ soudcovského úsudku patrně stráví mladá žena sedm let z nejlepší dekády svého života za mřížemi. Ale abychom nekřivdili soudkyni Maternové: rozsudků, postavených na nespolehlivých základech nepřímých důkazů, „spolehlivě“ vyhodnocených omylným soudcovským úsudkem, a soudců, nadřazujících svou „víru ve vinu obžalovaného“ logickému myšlení a úctě k nedotknutelnosti svobody lidské bytosti, je více, než tušíme. S použitím počtu pravděpodobnosti lze vyvodit, že se v našich věznicích zcela jistě nachází určitý počet vězňů, kteří byli odsouzeni neprávem. Na druhé straně ovšem určitý počet pachatelů uniká potrestání. To mne ale tolik nebolí. Neoprávněné zbavení svobody je po zmaření života a zničení zdraví tím nejhorším, co může člověka postihnout. Proti tomu je únik před spravedlností např. po bankovní loupeži směšnou maličkostí.

V takových kauzách dostává tvrdě na frak soudci často vznešeně zmiňovaná zásada „in dubio pro reo“ – pochybnosti svědčí ve prospěch obviněného. Rozpor mezi teoretickými zmínkami o ní a praxí ostatně působí dojmem, že stejně slouží jen jako okrasa, ilustrující učenost soudců a jejich božskou nadřazenost nad plebs. V praxi naopak někdy soud až křečovitě hledá další nepřímé důkazy, jež by pomohly překonat pochybnosti o vině, popřípadě otevřeně odmítá vzít na vědomí údaje, které zpochybňují některý z nepřímých důkazů. Byl jsem např. svědkem zesměšnění obhájce soudcem, když advokát upozornil soud, že ve znaleckém výpočtu pravděpodobné doby smrti je chyba „v kupeckých počtech“ v neprospěch obžalovaného v rozsahu několika hodin. Kdyby totiž soud v tomto případě chybu uznal, sestava nepřímých důkazů by se rozpadla a obžalovaný by musel být osvobozen. Zdá se tedy, že cílem některých soudců trestních senátů není hledání pravdy a spravedlnosti, ale prokázání viny stůj co stůj. Snad i proto jsme držiteli smutného evropského rekordu v počtu uvězněných osob.

Síla soudcovské „víry“ je až neskutečná. Za několik dní stane při projednávání žádosti o obnovu řízení žena, která byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody za dva útoky trestného činu podvodu. Ten jeden, větší, s hrozící škodou 5 milionů Kč, se nezdařil a nevznikla při něm škoda. Malý útok byl dokonaný: odsouzená si měla vypůjčit od náhodného známého 60 tisíc Kč, a to s úmyslem je nevrátit. Nebylo prokázáno, že se s poškozeným skutečně setkala (nepovažujeme-li na rozdíl od soudu svědkovo ničím nedoložené tvrzení za důkaz), k zapůjčení peněz mělo dojít bez svědků, bez smlouvy, bez písemného potvrzení. Nicméně soud „uvěřil“ poškozenému a vznešený Ústavní soud ČR mu přiznal právo „uvěřit“ v malý trestný čin, když velký byl prokázán.

Někdy v trestním případu mrtvola chybí, jindy přebývá. Například se najde mrtvola, která nepochybně zemřela násilnou smrtí, ale nemá jméno a neví se, kdo má na svědomí její smrt. V jednom kuriozním případě taková mrtvola vyplavala z vody v červnu 1975. Po několika týdnech byla zpopelněna se souhlasem policie jako mrtvola neznámé identity. O čtyři roky později napsala rozhněvaná družka anonymní udání na svého partnera, jímž oznámila vraždu egyptského studenta, ke které mělo dojít v lednu 1975. Policie ztotožnila neidentifikovanou mrtvolu se zavražděným studentem a z vraždy obvinila čtyři muže. Soud první instance vynesl jeden rozsudek smrti, dalším pachatelům „nadělil“ vysoké nepodmíněné tresty: 24, 19 a 13,5 roku. Trest smrti nakonec nebyl vykonán. „Příjemce“ dvacetičtyřletého trestu – budeme mu říkat „Taxikář“- byl souzen v nepřítomnosti, protože ještě před zahájením trestního stíhání emigroval do Rakouska. V jeho souhrnném trestu byla proto zahrnuta i odměna za nepovolené opuštění území státu zvíci 4 let odnětí svobody. Československé orgány požádaly Rakousko o vydání obžalovaného k trestnímu stíhání. Ale rakouský soud jej nevydal, protože usoudil, že obvinění je nedostatečně odůvodněno. Na zahájení extradičního řízení tehdy citlivě reagoval rakouský tisk. Objevily se články, jež věc líčily jako intriku čsl. tajných služeb, které se pokusily zneužít extradičního řízení, aby dostaly zpět do své moci „Taxikáře“, který byl patrně jejich agentem. Rakouský tisk o něm hovořil jako o důstojníkovi raketových vojsk, který po odchodu z armády začal pracovat pro tajné služby a živil se v Praze jako soukromý taxikář. Smrt egyptského studenta rakouský tisk z počátku popíral, později jej označil za agenta egyptských tajných služeb, který zde měl žít pod nepravým jménem a krytím jako účastník postgraduálního studia. Pravda je taková, že „Taxikář“ si odsloužil základní vojenskou službu jako vojín. Během služby měl být osobním řidičem velitele pluku a příslušníků vojenské zpravodajské služby. Díky tomu získal různé poznatky, které mohly být využitelné západními zpravodajskými službami. Ač to zní nevěrohodně, skutečně asi dva roky před útěkem do ciziny provozoval soukromou taxislužbu, což byla v té době velmi výjimečná záležitost. Patrně si to mohl dovolit, protože ho chránil tchán, tajemník komunistické strany. Podle „Taxikářova“ dosud nepublikovaného vyprávění jednou využil těžké opilosti jistého generála a odcizil mu aktovku s tajnými dokumenty a mapami. S tímto „pokladem“ po několika letech emigroval a předal jej zahraničním zpravodajcům. V Rakousku získal politický azyl a čsl. úřady mu po smrti bývalé manželky vydaly děti. Po šťastném zakončení extradičního řízení se dále nezajímal o osud trestního řízení, které proti němu probíhalo ve vlasti. O rozsudku se údajně vůbec nedověděl. Od r.1990 začal pravidelně jezdit i s dětmi do vlasti a získal nový pas. Netušil, že v r.1991 na něj byl vydán zatykač a bylo zahájeno nové extradiční řízení. V té době již žil v Německu. V celé Evropské unii již tehdy platilo pravidlo, že odsouzený, proti němuž bylo řízení vedeno jako proti uprchlému, má po návratu právo na spravedlivý proces v jeho přítomnosti. Protože československá legislativa naplnění tohoto práva tehdy ještě neumožňovala, německá generální prokuratura opět nevyhověla žádosti o vydání k výkonu trestu. Nic netušící „Taxikář“ pokračoval v bezstarostných výletech do staré vlasti. Vydrželo mu to až do r.2000, kdy byl na hranicích zatčen. Spravedlnost ho tak dohonila 25 let po činu a 15 let po právní moci rozsudku. Od zatčení tráví život ve věznici. Shodně se zprávami z dobového rakouského tisku tvrdí, že obvinění proti němu bylo vykonstruované, cítí se nevinen. Stejně jako Petr Zápotocký, i on měl smůlu. Kdyby byl zatčen o dva roky později, měl by již ze zákona nárok na obnovu procesu a možná – kdoví – by se domohl osvobozujícího rozsudku. Protože byl ale zatčen „předčasně“, dostal se do jakéhosi právního vakua. My jsme se sice již v r.1992 zavázali řídit se mezinárodními úmluvami o lidských právech, a tedy také respektovat právo navrátilců na spravedlivý proces vedený v přítomnosti, ale příslušné ustanovení jsme do našeho právního řádu převzali až v r.2002. Ilegálním pobytem v zahraničí byl přerušen běh dvacetileté promlčecí lhůty, ale bez ohledu na to současně vypršela lhůta pro podání ústavní stížnosti, která je 60 dní od doručení rozsudku. Ústavní soud ČR proto odmítl zabývat se jeho ústavní stížností. Evropský soud pro lidská práva se jeho věcí odmítl zabývat, protože rovněž vypršela lhůta pro podání stížnosti a mimo to rozsudek se stal pravomocným řadu let před naším přijetím výše zmíněných závazků. „Taxikář“ má tedy slušnou naději, že stráví v pohostinných celách našich nejpřísnějších věznic ještě 9 let za předpokladu, že bude podmíněně propuštěn po odpykání dvou třetin trestu. Novela trestního řádu neplatí zpětně, a tak náš stát bude dále porušovat mezinárodní úmluvy tím, že bude držet odsouzeného ve vězení, aniž by mu umožnil obnovu řízení. Není samozřejmě vůbec jisté, že výsledkem obnoveného procesu by byl osvobozující rozsudek, protože revize tak starého případu by byla velmi obtížná, pak-li vůbec prakticky proveditelná. Trestní spis je ale dobře zachovaný a pro pozorného čtenáře skrývá různá překvapení. Mám dojem, že kdyby čsl. soudy v r. 1985 bedlivě prostudovaly vyjádření rakouského soudu o nedostatečném doložení obžaloby, kdyby se vůbec vážně zabývaly domněnkou o vykonstruování obvinění tajnými službami (což asi tehdy nepřicházelo v úvahu, aspoň ne ve smyslu ochrany obžalovaného) a chtěly také vidět mezery a rozpory dokazování ve vlastní kriminální kauze vraždy domnělého Egypťana, s rozsudkem by váhaly.

Zdánlivě nesourodá látka tohoto článku má přece jen jednotícího činitele. Je to svědomí soudce. Věřím, že soudci, jejichž svědomí nebylo otupeno dlouholetým výkonem funkce, prožívají krutá muka před vynesením rozsudků, opřených pouze o nepřímé důkazy, a po vynesení problematických rozsudků, jimiž si nejsou a ani nemohou být jisti, tráví bezesné noci. Ti, kteří mají svědomí otupené a vynášejí rozsudky se zjevným potěšením, se netrápí a těší se ze svého výsadního postavení kasty, blízké bohům. Ti by měli přestat soudit. Stejně tak bude vystaveno zátěži svědomí soudců, kteří se budou zabývat luštěním složitého rebusu zajištění spravedlnosti pro „Taxikáře“. Čemu dají přednost: mezinárodními smlouvami zajištěnému právu na spravedlivý proces v přítomnosti nebo lpění na doslovném výkladu litery zákona a smíření se s myšlenkou, že devatenáct let života ve vězení možná stráví nevinný člověk?

Psáno pro Politikon www.politikon.info 25.11.2004

Martin Stín, Praha

martin.stin@seznam.cz




Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku